Koneval se ke své současné profesi dostával složitou cestou, i když pomyslný přechod přes Sýkorův most zažil před více než patnácti lety. Tehdy mu k tomu napomohlo angažmá v karvinské kapele Los Emilos.
„Los Emilos vznikli zhruba v roce 2000. Byli jsme kapela se zkušebnou v jedné ze šaten na fotbalovém stadionu. Velmi rád vzpomínám na naše ostravské koncerty. A právě Sýkorův most jsem vždy chápal jako síto. Jakmile se přes něj dostaneš, tak už nějak víš, že to, co děláš, stojí za to. Třeba když tě pozvou na některý z festivalů,“ usmívá se Koneval.
Vybavuje se mu například bývalý klub Lenon. Tento dnes již zaniklý lokál patřil k součásti klubu Marley na Černé louce a měl velmi charakteristický vzhled – už jenom tím, že se nacházel v úzké podzemní štole.
Vítězslav Koneval
|
„Přešli jsme sítem Sýkorova mostu do Marleye a Lenonu, což bylo skvělé. Lenon byl přímo super. Malý prostor, do kterého jsme přijeli společně se dvěma dalšími kapelami. Potíral se v něm rozdíl mezi produkcí a divákem, o to více jsem si tento večer užíval,“ říká Koneval.
Při pohledu z Orlové je Ostrava velkoměstem
Kapela, v níž zpíval, dnes už neexistuje, ale ve své době patřila k velmi nadějné formaci. Její název Los Emilos vznikl náhodně podle jména v kalendáři, když museli sepisovat střídání se na zkouškách s jinou kapelou.
Jenže hudba není zdaleka tou první věcí, jak se Vítězslav Koneval do Ostravy dostal. První zkušeností byla rodinná návštěva v hluboké totalitě.
„Jezdíval jsem k dědečkovi a babičce do Hrabůvky, měli i zahradu, která se nacházela v Kunčičkách. Trávil jsem u nich celé prázdniny. Všichni, kteří tehdy Ostravu navštěvovali, tak ji vnímali jako zadýmené místo s hodně pofiderními lidmi. Ale když v tomto prostředí žiješ, tak nic takového nechápeš. Nemáš pocit, že žiješ v něčem plném smogu, v něčem, co je smradlavé,“ míní Koneval. „Navíc když přijíždíš z Orlové, vnímáš Ostravu jako velkoměsto. Pro Ostraváka jsou taková zjištění patrně banální. Ten je tam domácí...“
Černé burzy jako fenomén
Fenoménem pozdní totality v Ostravě pak byly černé burzy, na které si začínající hudebník mohl odskočit pro nedostatkové desky.
„Můj bratr studoval konzervatoř a čas od času jsme společně vyrazili na místní burzy. Naložil mě do auta a už jsme jeli, většinou někam na okraj města, k haldám. Tady se daly sehnat věci, o které v běžném socialistickém obchodě nebylo možno zavadit, heavymetalové kapely, rocková hudba či pop se na nich masově šířily,“ popisuje Koneval dobový kolorit již zmizelé Ostravy.
Z fotografické praxe ve spojení s digitální grafikou vytvořil Koneval například cyklus modifikovaných snímků a plakátů pro spisovatele francouzského původu Donalda Thomase Twaye alias DiTi Twaye.
Ten žil od roku 2008 právě v Ostravě. „Seznámili jsme se v klubu Cooltour na promítání filmu Oči starého kostelníka, ve kterém jsem ztvárnil hlavní roli, a postupně jsme si začali vyměňovat umělecké nápady a vize. V kanceláři hotelu Imperial mi Tway představil příběh své připravované knihy založené na čerpání energie z pohřbených géniů na pařížském hřbitově. Jednalo se o superelixír, díky kterému se z jejich pozůstatků mohli i obyčejní lidé proměnit na výjimečné osobnosti,“ vzpomíná Koneval.
Jeho ilustrace vycházely z motivů výroby elixíru a využívaly 3D technologie, včetně zobrazení náhrobků slavných lidí, kteří jsou v Paříži pohřbeni.
Ostravský underground v Lese
Dnes je pro Konevala Ostrava především kulturním zázemím, kam se vydává za poznáním. „Pro nás přespolní je Ostrava centrem kultury. Kde jinde si můžeš zajít třeba na přednášku o Alfonsi Muchovi, seznámit se s historií umění. V Domě umění si můžeš rozšiřovat znalosti. Přitom na to, jak je Ostrava velké město, v něm takové akce nejsou příliš navštěvované,“ poznamenává kriticky.
Z lokalit vedle Sýkorova mostu mu k srdci přirostlo místo srocující zdejší umělce. „Oblíbil jsem si klub Les. Řekl bych, že se v něm sdružuje ostravský underground,“ usmívá se Koneval.
