Závodnice v duchu najíždějí strmý úsek od startu, s dlouhým traverzem, na jehož konci čeká prudká změna rytmu. Kuluárem se vjíždí do části, která se dá charakterizovat jako obří slalom. A pak výjezd v táhlém esu končícím v pravotočivé zatáčce. Tam je nutné vyjet optimální stopu, nedostat se mimo ni, poněvadž se už vytváří rychlost do závěru.
Olga Charvátová ještě neví, že právě tohle místo ji připraví o zlatou medaili.
A pak už jen cílový svah se dvěma skoky. „Trénovaly jsme tenkrát trochu jinak než alpské země,“ vzpomíná Charvátová po letech. Trenér Šťastný zavedl kondiční trénink podle atletů. „Sníh, co nám chybí, musíme něčím dohnat!“ prohlašoval.
Mikrobus se blíží na parkoviště. Trenéři vyciťují nervozitu. Jana se stáhne do sebe, Olga reaguje podrážděně. Muži začnou vyprávět vtipy. Mají chabý ohlas.
Trenér Mirek Němec přejímá hodinu před startem lyže od firemního servismana. „Horní úsek je ledovatější, ve spodní, rovinatější části je teplejší, mazal jsem spíš na dolní úsek,“ řekne servisman. „Je to dobrá máza, spolehněte se.“ Děvčata se rozjíždějí na tréninkových lyžích, které musí být zhruba stejné, aby se přechod na závodní obešel bez problémů.
Sněží, některé soupeřky už zmizely ve velkém stanu, kde uprostřed sálají kamna. Trenér Němec pokládá lyže skluznicemi na sníh jako do chladničky, aby vymrzly, a lehce s nimi pohybuje.
Trenér Pavol Šťastný už postává někde uprostřed trati. Mělo by se to podařit, tréninkové časy Olgy slibovaly hodně. Jen ty skoky na konci, ženské tam občas zazmatkují, povolí sjezdové postavení, rozbalí se, nejsou to chlapi, kteří se zaseknou a letí.
Chce věřit. Pohlédne vzhůru, závod začal.
„Už dávno před Sarajevem, bylo mi tenkrát šestnáct let a byla jsem šestnáctá ve Světovém poháru! Jezdily jsme s nadšením, nikdy jsme neměly strach. Prošla jsem vším, pamatuji ještě dřevěné tyče, pak plastové pevné a nakonec kloubové.“ Odjela první skupina závodnic, na startu je číslo 16, Charvatova.
První, rychlý úsek zvládne bravurně, má nejlepší mezičas. Teď se musí soustředit na pasáž plnou oblouků, ví, že v téhle technice není nejlepší. Druhým mezičasem projíždí stále jako nejrychlejší, je tam o 14 setin dřív než Walliserová a o 17 setin před Figiniovou.
Cesta k vítězství je otevřena.
„Byly jsme tenkrát plné modřin, neměly jsme ještě chrániče. Dávala jsem si vycpávky do šponovek a na holeně pod šponovky fotbalové výztuže. Nedávno tyhle staré krámy našel manžel ve skříni. Vyhodím to, chystal se. Ne, bránila jsem mu, to je historie!“
Charvátová najíždí do pravotočivého oblouku vedoucího do závěrečné části. „Strašně chtěla zvítězit a v téhle snaze nadjela stopu a dostala se tak vysoko na svah jako nikdo. A tam ležel čerstvě napadaný sníh,“ líčí tehdy fatální zlomek času trenér Šťastný.
„Měla jsem víc sledovat stopu, ale to jsem si uvědomila pozdě. Hned jsem pod lyžemi pocítila nový sníh, a to je ztráta rychlosti. A ta rychlost mi chyběla při vjezdu do cílové rovinky.“
Od zlaté medaile ji dělí 17 setin vteřiny. Vcíli je třetí za dvěma Švýcarkami, Figiniovou a Walliserovou. Jana Gantnerová proletí cílem jako pátá. Trenér Šťastný nad tímhle požehnáním slzí, ba pláče.
Když Olga vylézá z autobusu před olympijskou vesnicí, nestačí si ani hodit svůj bágl lyží na rameno a odpochodovat s ním jako nádražní nosič. Hned se kolem točí hokejisté. Podávají ruce, ale na tvář si ji dovoluje políbit jen trenér Luděk Bukač.
Je to první sjezdařská olympijská medaile pro Československo v historii. Až dosud zůstává i pro Českou republiku poslední.
Dali jí za ni, tenkrát tajně, třicet tisíc korun. „I když slíbili osmdesát,“ vzpomene Charvátová, v Sarajevu třetí ve sjezdu, osmá v obřím slalomu a desátá ve slalomu. Pro současné sjezdařské umění v Česku zázrak.
 Bronzová sjezdařka Olga Charvátová (vpravo) na stupních vítězků, uprostřad nejlepší sjezdařka Švýcarka Figiniová |
