Jaké bylo dnešní ráno a dopoledne?
Ráno už jsme nemohli dospat. Poslední dvě noci jsem toho celkově moc nenaspala a byli jsme doma všichni jako na trní a všichni brzo vzhůru.
Někdo se zásadně na závody svých blízkých nedívá, jak to bylo u vás?
Samozřejmě, že jsme to sledovali a bylo to zkrátka perfektní. Samozřejmě to bylo i nervózní, zvlášť s těmi dvojchybami na začátku. Když jsme ale viděli, že i ostatní chybují, tak jsme tušili, že se to změní, promíchá a v okamžiku to může být všechno jinak. Pak už to bylo pěkné.
Tohle by mě nenapadlo ani v nejodvážnějším snu, smál se zlatý Lipták |
Kdy jste tušila, že to může vyjít a bylo to na něm znát?
Byli jsme spolu v kontaktu. První den to byla paráda, jediná chyba, to je vždycky dobré, ale ono se pak může druhý den stát cokoliv. Navíc by se mohl třeba špatně vyspat a hned to může být jiné. Věděla jsem ale, že je vše v pořádku, protože jak potvrzuje i Jirka, on musí být trochu nervózní, jinak by to bylo špatně. Nemůže být v pohodě a klidu. To z něj spadlo, až když měli kluci medaile jisté a byli spolu. Pak už to bylo takové kamarádské pošťuchování a bylo jim podle mě trochu jedno, jak to dopadne. Přišla už jen šou pro diváky.
Vypadalo to ale, že váš muž byl dále koncentrovanější, zatímco z Davida nervozita spadla příliš.
To je pravda, i když už jsem si i chvíli říkala, že to snad není možné, že David snad chybuje schválně a chce to Jirkovi nechat. Člověk se té myšlence neubrání, ale určitě to tak nebylo.
 |
Přiznám se, že mě to také napadlo, když přišla Davidova série minel.
Byli jsme v kontaktu s Davidovou manželkou a říkaly jsme si navzájem, že to není možné, že nám to ti chlapi dělají naschvál, aby to bylo napínavější.
Ukáply slzičky už během rozstřelu, nebo až po něm?
Upřímně? My doma brečeli už ráno během nástupu a představování před závodem. A pak jsem probrečela ceremoniál, když kluci nastupovali a slyšeli jsme hymnu. Je to nádherné, úžasné a je to odměna za to, jak kluci dřeli. Navíc ještě za těchto podmínek všech nařízení a omezení kvůli koronaviru. Vyšlo to prostě naprosto skvěle a jednou budou mít kluci na co vzpomínat.
Česká dominance na střelnici v Tokiu! Lipták má zlato, Kostelecký stříbro |
Jirka už v minulosti říkal, že by bylo nejkrásnější, kdyby si zastříleli s Davidem o zlatou medaili na olympiádě. Tehdy to ale líčil jako sci-fi. Mluvil o tom někdy?
Byl to jeho sen a opravdu o tom takto mluvil. Ti dva jsou prostě obrovští kamarádi, parťáci, kteří se navzájem hrozně podporují a jako rodiny společně trávíme hodně času. Děti se znají a jsou kamarádi, takže podpora a sen to byl dost možná oboustranný. Oni si nezávidí, pomáhají si a když se tomu druhému zrovna nedaří, první ho z toho často vytáhne.
O kom Jiří v rozhovoru před olympiádou taktéž neopomněl mluvit byly vaše děti. Jak finále prožívali Daniel a Karolína?
Daníkovi už je deset a je to kluk, takže zbraně a závodění víc prožívá. Kája je zase opravdu holka a tolik to nebere, ale samozřejmě už taky pod dozorem tatínka ze vzduchovky střílela, což já nerada vidím. (smích)
U vás doma se ale asi zbraním úplně nevyhnete.
Já jen Jirkovi vždycky říkám, ať je opatrný a zbraně před dětmi schovává, abych nepřišla domů a oni si tady nestříleli. Je to pro ně ale dobrodružství a chápu, že se jim to líbí.
A samotný závod brali jak?
Daník se mnou a byl také dojatý a hrdý na tátu. Bylo to moc pěkné.
Český týmna olympiádě v Tokiu |
Oba hrdinové přiletí už v sobotu a čeká je asi pořádný humbuk kolem. Kdy vám ale uteče do lesa?
V nejbližší možné době co bude doma déle než pět minut. Řekne ‚Peťo víš, vane dobrý vítr, v Lysicích fouká...‘ a já už hned vím, odkud vítr vane. Řeknu mu ale, ať jde. On i když toho bude mít nad hlavu, tak si najde chvilku zajet tam. Je to jeho relax a nepojede lovit. Vždycky pak říká, že si tam sedl, naplánoval si program na příští týden a měl to jako nejlepší odpočinek.
Moc času jste asi v poslední době spolu nestrávili, oba hrdinové se zavřeli ještě s trenérem na střelnici a pilovali na poslední chvíli vše. Bude pospíchat domů?
Určitě ano. V sobotu mají být doma a už se na něj moc těšíme. Byli pryč čtrnáct dnů a i pro nás to už bylo dlouhé. Většinou jsou na závodech maximálně týden, ale do Tokia letěli opravdu brzo. Snažila jsem se dětem vymýšlet program, nějaký výlet nebo aktivitu, ale už přišlo to „bez tatínka to není ono“ takže maminka se může přetrhnout, ale když není doma tatínek… (smích)
Ať to zní pár hodin po závodě úsměvně, za chvíli to tu bude zas.
Tři roky je krátká doba, za chvíli zase budou bojovat o kvalifikační místa. Nevím sice, jak David, jestli bude chtít, ale Jirka určitě jo. David by možná sám řekl, že ne, ale Jirka ho nenechá. Dokud mu to jde takhle, tak proč ne, vždyť na olympiádě jsou i o deset let starší chlapi, než je on.
A jaký bude Jirka obhájce? Trochu tlaku sice potřebuje, tohle ale bude veliký tlak.
No bude to těžké. Nemá potřebu se zviditelňovat, je skromný a úspěchy ho nepovyšují. Počítá s tím tlakem, že to teď bude divoké, ale také ví, že se to brzy zase uklidní.
Takže ho po příletu neschováte do sklepa, aby utekl pozornosti kamer a lidí?
To by nešlo. (smích) On chvilku nevydrží doma. Přiletí a řekne ‚Tak mamko, tak mě tady máte a budu tady teď pořád.‘ To si budu muset natočit. Pak ale za pár minut bude přemýšlet, kam vyrazí a co všechno musí stihnout. Neustále musí něco dělat.
Před olympiádou ale říkal, že má strach z toho být slavný. Co si s tím teď počne?
On se s tím popasuje, není vyjukaný mladíček. Je rozumný, co se těchto věcí týče a zvládne to.
