Jaký to byl pocit letět ledovým korytem hlavou napřed? Byl jste rád, že jste přežil?
To zase ne. Bylo to zvláštní, jak adrenalin stoupal do hlavy. Asi jsem připomínal jamajské bobisty z filmu Kokosy na sněhu. Lehnul jsem na skeleton, byl na nižším dámském rozjezdu, a někdo mě roztlačil. Taky jsem chtěl křičet: Trenéréééé!
Potom už to bylo lepší?
Právě že teprve pak jsem viděl, jak se chlapi z horního startu řítí dolů. Blázni, říkal jsem si. Byl to cvrkot. Docela mě mrazilo, že jsem to zvládl taky. Ale jak už na tom člověk leží, musí se jen soustředit.
Copak jste se nebál zranění?
To nemůžete, nesmíte. Člověk počítá s tím, že se trochu potluče, ne že se přizabije. Paradoxně hůř jsem dopadal, když jsem jezdil z dámského startu. Při nižších rychlostech to víc smekalo a kvůli nárazům do mantinelu jsem měl tělo plné modřin.
Přesto říkáte, že skeleton není nebezpečný sport?
To je pravda, jen trochu víc adrenalinový. Nebezpečí vypadá jinak. Skeleton má nízké těžiště, když se převrátíte, což se stává zřídka, nic vážného se vám nestane, protože nepadáte z žádné výšky. Jen jedete docela rychle.
