Každý večer se na bývalém parkovišti, které se nyní honosí názvem Medals Plaza, scházejí tisícovky lidí. Na tribunách i na velkém prostranství pod pódiem křičí, dupají a plácají, jak se na Američany sluší. Vždyť oslavují olympijské hrdiny, kteří se vzápětí dočkají dekorování.
Ani uterý 19. února nebylo výjimkou. Jednalo se o velký český den, kromě Valenty bojovala o cenné kovy ještě velká favoritka Kateřina Neumannová. Právě kvůli ní povolali Milana Jiráska, předsedu Českého olympijského výboru, jenž měl asistovat při předávání medailí v závodu ve sprintu.
Nakonec však mohl spolu s delagátem MOV z ostrovního státečku Fidži blahopřát třem nejlepším v akrobatických skocích, a tedy i Aleši Valentovi. "Byl tam původně americký funcjionář, který si myslel, že tuto disciplínu vyhrají. Sám si to se mnou vyměnil," vysvětloval Milan Jirásek.
Natěšené obecenstvo, které toužilo po velké show, se snažila nabudit zábavná folkrocková partička jménem Creed. Pak se do hry vložila lokální komická dvojice, jež si vzala za své, leč s nevelkým úspěchem, publikum ještě více rozbouřit. Brzy skončila a náhle se setmělo. Pořadatelé se do dojemného ceremoniálu pustili s vervou.
Na pódiu se míhala armáda tanečníků, nad nimiž se ve výšce několika metrů vznášely na bílých stuhách lepé dívčiny. Takový velký Ein Kessel Buntes, navíc v blyštivém americké kabátě. Nemohly scházet děti, které s lucerničkami v rukou předznamenaly přisunutí stupňů vítězů s planoucím olympijským ohněm v pozadí.
Valenta si pro medaili nakráčel jako první ze sportovců a mával ostrůvkům českých vlajek. Za ním bouřlivě pozdravovaný domácí miláček Joe Peck a Bělorus Alexej Grišin. "Bronzovou medaili získává Alexej Grišin z Bulharska," hřímal hlas z reproduktorů nejprve francouzsky a potom anglicky. Show, jak má být.
Vyděšený chlapík z Bílé Rusi napřed zaváhal, protože byl odsunut kamsi na Balkán, ale nechtěl si nechat pokazit svůj velký okamžik. Placatý plíšek kovu bez odmluv přijal a hlasatel zanedlouho jméno jeho vlasti opravil. Valentovo představení už proběhlo bez zádrhelů, noc v Utahu pohladilo tesklivé 'Kde domov můj'.
"Krásný pocit," svěřoval se poté český olympijský vítěz. "Prostě jsem vyhrál závod, skočil jsem dva docela dobré skoky a stačilo to," dodal s úsměvem a přiznával, že si vlastně ještě ani pořádně neuvědomuje, co dokázal.
Ocitl se v kolotoči událostí, které nemohl ovlivnit. Tolik povinností. A to ještě ani nemluvil se svou přítelkyní a nestihl zapnout mobil, který jistě praskal textovkami. Dostal aspoň gratulaci a ujištění od rodiny, že už otevřela třetí šampaňské. Aleš Valenta si v tu chvíli ještě nedopřál ani skleničku. "Slavit budu," uklidňoval. "Jak? Jako každý normální člověk. Dám si pár pivek a pohoda."
