Jak jste prožíval bronzový závod vaší svěřenkyně?
První hod se Báře moc nepovedl. A pak už to byl boj o každý centimetr. Nebylo to tentokrát finále o dvou nebo o třech holkách jako kdysi. Klidně jich mohlo vyhrát osm. Bára už házela technicky i líp, ale tak to na velkých závodech bývá. Zaplaťpánbůh, že to stačilo.
Po závodě se radovala tak jako málokdy.
To bylo upřímné. Neměla to lehké. Poslední dva roky se jí nedařilo, a když už jsme letos dojeli přípravu, blbě se zranila. Navíc potom se ještě jednou potloukla. Ona je taková trošku uličnice. Člověk jí nemůže říkat: Hlídej se, nic nedělej. Jde spíš o to, aby byla psychicky v pohodě, a nebránit jí v aktivitách. Když nebude hrát tenis nebo provozovat jiné věci, nebude ji bavit život. Potřebuje to.
Také poté, co si v únoru zlomila při tenise zánártní kost na noze, jste věřil, že to tak může dopadnout?
To jsem se tedy hodně bál. Potom jí osmdesát procent doktorů řeklo: Operovat. A ona řekla: Neoperovat. Nakonec se ukázalo, že si situaci vyhodnotila dobře, stejně jako většinu věcí, co si vyhodnotí. To je takový Bářin životní dar, který má.
Vzpomínal jste teď i na zlatý olympijský Peking? Tam také pršelo, stejně jako nyní ke konci závodu.
Tehdy po čtvrtých pokusech přestalo pršet. Tady jsem si naopak myslel, že když se rozpršelo, tak už nikdo nehodí daleko. Ale na Peking jsme se s Bárou hodně navzpomínali. Některé věci se dají přenést i do dneška, ale spousta už ne, protože oba jsme někde jinde. Já jsem si od té doby prožil svoje, Bára má dítě, všechno se změnilo. Všechno je postavené jinak.
Co s ní teď bude dál? Bude ještě závodit?
Myslím, že jo. Ale nemůžu v tomhle mluvit za ní. Už jsme se o tom i bavili, ale čekali jsme, jak dopadne tady. Říká se: Když jsem nahoře, přece toho nenechám. Nebo se říká: S tímhle ještě nemůžu skončit. Obojí je důvodem, proč jít dál. Jenže taky si může říct: Někam jsem to dotáhla, mám toho na téhle úrovni dost, budu házet jen na druhé lize za Duklu. Avizovala, že to tak může být. Takže určitě sportovat bude, teď jde jen o to, jak.
