Je to přízračná silnice. Nová a takřka pustá. Tu a tam dělnice zametá z asfaltu věčně padající prach. Opodál jede traktůrek jako z JZD. A všude kolem bojují v polopouštním klimatu o přežití háje mladých, čerstvě vysázených stromů.
Je to totiž silnice pro olympiádu. Vede k nejmodernějšímu veslařskému a vodáckému areálu světa.
A její okolí musí být „zelené“, protože Peking přece vyhlásil Zelenou olympiádu. Poušti Gobi navzdory.
„Sázejí tu i trávu, ale ta usychá. Potřebuje vodu, které je tu všude málo,“ říká nám Lenka Oulíková, studentka místní Lidové univerzity. „Ale máte štěstí. Asi rozháněli mraky. Dřív je rozháněli kvůli státnímu svátku založení ČLR. Teď asi kvůli novinářům a olympiádě. Dneska je výjimečně krásně, žádný smog.“
Okolí lemují transparenty. „Vítáme olympijské hry a budeme k nim směřovat jako kulturní a civilizovaní občané,“ zvěstuje jeden.
Jenže u vodáckého areálu, který letos není na programu oficiální prohlídky sportovišť, nás nevítají.
Naopak. Bránu střeží čtyři vojáci. Tři z nich anglicky nehovoří, čtvrtý říká jediné slovo: „No.“ Ne.
Můžeme dovnitř, na kanál?
Ne.
Ani s vámi? Bez auta? Pěšky?
Ne. Ne.
Proč?
Ne.
A mohl byste zavolat nadřízeného? Vysvětlíme mu to.
Ne.
Marná snaha. Všude kolem trčí plot s ostnatým drátem. „Tady musí být nad lidmi neustálý dozor, mají to v sobě zakódované,“ povídá Oulíková. „Ale i díky tomu si ve městě připadám bezpečněji než v Evropě.
Ano, budou to za rok nejdražší, nejstřeženější, ale nejspíš i nejbezpečnější hry v historii.
Zkoušíme areál vodáků objet, na opačné straně však narážíme u ostnatého drátu navíc i na „pohraniční pásmo“. A opodál na brigádu zkrášlovačů. Jeden muž řídí, tři ženy sázejí kytky. „Odjeďte,“ ukazuje.
Napadá mě, pro koho areál zkrášlují, když sem letos nikdo nesmí...
