Z olympijské vesnice ležící v samém centru velkoměsta, v jakémsi gigantickém betonovém mraveništi, se denně vozí něco přes hodinu na venkov, do Kasumigaseki Country Clubu.
Po sjezdu z dálnice vede cesta mezi domky s políčky a záhony až do nádherného areálu otevřeného v roce 1929. Nabízí malebné pohledy, zvlněný terén, japonské borovice, jezírka...
„A taky je tu jiná tráva, taková zajímavá,“ říká Spilková. „Je fajn držet míček na fairwayi (krátce střiženém pažitu), protože v roughu (vyšším porostu) zapadne hluboko dolů a vůbec se z něj nedá hrát.“
Šestadvacetileté Češce se obezřetná taktika vyplatila a díky několika zvlášť povedeným dlouhým patům čtyřikrát skórovala, zatímco se jí v kartě škaredila pouze dvě bogey.
S výsledkem -2 se dělila o sedmé místo, což ji naplňovalo spokojeností.
Jak si sama pro sebe hodnotíte první kolo?
Přicházela jsem s otevřeným srdcem. Nevěděla jsem, co mě čeká - i s ohledem na počasí. Jsme tady sice už týden, ale dneska ráno bylo opravdu velké horko.
Jaký byl boj s vedrem?
Náročný. Z mokrého hřiště šla nahoru vlhkost. U země prý naměřili teplotu až padesát stupňů. Nefoukalo, úplně stál vzduch.
Skvělý vstup do turnaje. Golfistka Spilková je v Tokiu na sedmém místě |
Takže vám hořely nohy?
Hořela jsem úplně celá! Ale po deváté jamce se podmínky zlepšily, ustávalo dusno. Snažila jsem se hodně pít.
Celé kolo jste zvládla bez většího zaváhání, ne?
Snažila jsem se zůstávat v přítomném okamžiku. Nepřemýšlela jsem, co bylo a co bude. Spadlo mi tam pár krásných dlouhých patů. Jsem za ně vděčná, takové se nedaří pokaždé. Musíte mít den.
Máte za sebou teprve úvod turnaje. Nicméně dodal vám výtečný výkon kapku klidu?
Skóre dva údery pod par je určitě fajn. Kdybych se v pořadí vešla do desítky, bylo by to skvělé. Beru to! Zůstávám ale při zemi. Chci hrát dál skvělý golf, který umím. Ačkoliv samozřejmě vím, že přijdou i špatné rány.
První kolo na minulé olympiádě v Riu se protáhlo a vy jste dokončovala hladová, pamatujete?
No jo, to bylo šílený. Šly jsme snad šest hodin. Tady to naštěstí odsejpalo víc. Ale taky se těším na oběd. Teda doufám, že ho stihnu, protože ho mají jen do dvou.
V Brazílii jste na hřišti potkávaly kapybary, kajmany, sovičky. Jaká zvěř je k vidění v Japonsku?
Tady jsem narazila jenom na cikády, ale bohužel mrtvé. Asi popadaly z toho horka.
Jaké zatím máte zážitky z olympiády?
Přiletěla jsem ve čtvrtek a střelci zrovna vyhráli zlato a stříbro. Další den šli na věc Jířa (Prskavec) s Lukášem (Krpálkem). My se docela známe, moc jsem jim přála, takže jsem ani nejela na golf.
 |
Copak?
Prostě jsem řekla, že si první den odpočinu a budu fandit. A bylo to neuvěřitelné. Brečela jsem asi tak pětkrát. Fandili jsme klukům v klubovně. A když pak večer přicházeli, to jste asi viděli na videích...
Ano, bouřlivě jste je vítali na ulici.
V noci jsem pak nemohla vůbec spát. Byla jsem z nervozity úplně stažená, nic jsem nejedla. Napadlo mě: „Ty jo, hned první den jsi úplně vyčerpaná! Jako bys tu byla dva týdny.“ Ale byla to krása.
Pak už jste se začala věnovat vlastní přípravě?
Fandění mi bralo energii, musela jsem se soustředit na sebe. Jezdila jsem na hřiště a vracela se až večer. I tak jsem ale stihla holky ve finále tenisového debla. A koukala jsem, jak lezl Adam Ondra. Snažím se olympiádu prožít. Koná se jednou za čtyři pět let a já nevím, co bude příště. Každopádně mě těší, že spoustu lidí ve výpravě už znám, jsou jedna velká rodina.
Ještě povězte... Jaký máte vztah k Japonsku?
Nikdy jsem tu nebyla. Ráda bych se sem někdy vrátila jako turistka. Mám ráda přírodu. Tokio je od ní samozřejmě úplně odříznuté, ale věřím, že městečka a hory jsou krásné. Člověk se cestováním mnohem víc otevírá. Potkáváte lidi a víc jim porozumíte. Poznávání cizích kultur mě obohacuje.
