To osudové datum 7.7. 2005 nastoupila jako každé ráno do vlaku londýnského metra. Do zaměstnaní však tentokrát Wrightová nedorazila. U stanice Aldgate odpálil nálože jeden ze sebevražedných atentátníků, jejichž útoky ten den zabily 52 lidí a dalších 770 zranily.
"Jak, sakra, seženu ty lístky na olympiádu?" bylo jediné, nad čím Wrightová podle agentury AP dumala předtím, než nastala exploze a následné chvíle bolesti. "Teď kvůli divnému, divnému zásahu osudu lístky nepotřebuju. Já se toho vlastně účastním," otevírá britská reprezentantka ve volejbale sedících svůj velký příběh.
Zmrzačenou ženu vytáhli ze zdevastovaného vagonu jako úplně poslední. Ležela pod zprohýbaným železem s pohledem upřeným na své nové tenisky. Ty jediné čouhaly z kovové pasti, v níž uvízla.
Měla zničené nohy. Prasklou lebkou. A mnoho dalších ran po celém těle. Sourozenci ji v nemocnici vůbec nepoznali a oznámili policii, že zraněná osoba na lůžku není jejich sestra Martine. Tak moc byla znetvořená.
Přesto se mohla považovat za jednu z těch šťastnějších. Přežila.
"Dokonce i při těch nejčernějších dnech naneštěstí pokaždé zůstane někdo, kdo na tom bude ještě hůř než vy," řekla Wrightová televizi ITN.
"Dvaapadesát lidí ten den rozhodně skončilo hůř, protože já tu stále jsem."
Pocitu, že stále dýchá a mluví, si najednou začala víc vážit. Slíbila sobě i rodině, že teď využije každou příležitost, která se jí naskytne.
"Dělám víc věcí než předtím. Naučila jsem se pilotovat letadlo, skočila s padákem, zase lyžuji," jmenuje zážitky z poslední doby.
A paradoxně, teprve když přišla o obě dolní končetiny, začala vrcholově sportovat. Zkoušela šerm, basketbal, tenis i lukostřelbu. Nakonec se prosadila ve volejbale sedících. A teď reprezentuje Velkou Británii na paralympiádě.
V Londýně. V místě, kde prožila nejhroznější okamžiky života. Doma.
"Je úplně úžasné vrátit se do Londýna, kde jsem se narodila. Po tom všem negativním, co jsem tu nechala, zase prožívám pozitivní chvíle," povídala Wrightová nadšeně po premiéře pod pěti kruhy proti Ukrajině. Mimochodem, tým Velké Británie nakonec v turnaji skončil osmý, zlato získaly Číňanky.
Ale zpět k prvnímu zápasu. Z hlediště tehdy vyčníval transparent, který držel její tříletý syn Oscar: "Go Mummy Go". A přestože Britky tentokrát na své soupeřky nestačily, mamka hrála jako o život. Dosáhla vysokého cíle vzdor nepříznivému osudu.
"Když jsem konečně nastoupila na kurt před mými přáteli a rodinou, kteří pro mě byli tak skvělou podporou, splnil se mi sen. A byl to sen, který jsem před 7. červencem vlastně ani neměla," zářila šťastná Wrightová.
Hrdinka, jíž patří jeden z mnoha zázračných příběhů londýnských her. "Myslím, že když si lidé vezmou něco z mé cesty, tak mi to někdy dodá další sílu a inspiraci."
