Goalball je jeden z netradičních disciplín Her VII. letní olympiády dětí a mládeže v Plzni. Divácky velmi atraktivní podívaná, kterou ovšem většina ze sportovců nikdy neuvidí.
Goalball je kolektivní hra pro zrakově postižené, hráči se tak spoléhají pouze na svůj sluch. Ticho v hale je při sportovním klání nezvyklé, ale díky němu fanoušci zažívají zvláštní napětí. Přidává hře na dramatičnosti.
Proti sobě stojí tříčlenné týmy a snaží se vsítit gól do branek, které jsou postavené po celé šířce hřiště. Směr a pohyb gumového míče indentifikují zvukem speciální rolničky. Pro lepší orientaci jsou na palubovce „plastické“ lajny, hráči při odhodu couvají do branky a nárazem do břevna zjistí, kde stojí. Na zmapování hřiště mají oba týmy pět minut před zápasem. Utkání je rozděleno na dva desetiminutové poločasy.
Goalball někteří v Plzni možná viděli poprvé v životě, ale jeho historie je dlouhá. Původně vznikl jako prostředek pro zpestření rehabilitace vojáků, kteří oslepli po druhé světové válce. V balonech byl tehdy místo rolničky hrášek. V Česku v posledních letech získává popularitu na školách pro zrakově postižené, ale funguje už dvacátou sezonu.
Goalball
|
„Pracoval jsem na škole pro zrakově postižené, kde se nyní goalball hraje, jako ředitel. Když vznikla myšlenka, že by měl být tento sport na hrách pro handicapované, začali jsme studovat pravidla, videa a nakonec jsme hned napoprvé vyhráli,“ popisuje stručné začátky tuzemského goalballu současný trenér Plzeňského kraje Pavel Vošahlík.
Goalbalisty na mládežnické olympiádě obdivovaly stovky lidí. V malé tělocvičně se tísnili s rodiči a přáteli reprezentantů, nakukovali přes lavičky náhradníků a někteří fanoušci seděli přímo za brankou, kde byl jejich zážitek ještě intenzivnější.
Strach z míče
„Je to tu úžasné, spousta báječných lidí a v neposlední řadě tolik báječných výkonů,“ rozplývala se přímo u hřiště Mirka Polanská, jejíž syn se goalballu věnuje i mimo olympiádu v plzeňském speciálně pedagogickém centru.
Na hráčích goalballu je obdivuhodné, jak bojují se svým handicapem. Aby zabránili gólu, neváhají sebou třísknout o zem, ačkoliv mají chrániče, někdy může takový pád bolet. Když chtějí přihrávku, mlátí do podlahy, aby spoluhráči věděli, kam poslat míč.
Přesto může existovat věc, kterých se nevidomí bojovníci, bojí. „Hraju asi devět let, ale někdy ve čtvrté třídě jsem se začal hrozně bát míče, a tak jsem na rok přestal,“ prozradil Jaroslav Levý z Tachovska.
Ale teď už poslouchá zasloužený potlesk diváků. A rolničku. Pak se zase ozve: „Ticho, prosím! Hra!“ Další bitva „ve tmě“ začíná.
