Předseda olympijského výboru USA Robert Kane toho dne sděluje Mezinárodnímu olympijskému výboru: „Pošleme přece jen sportovce USA do Moskvy, pokud v nejbližších týdnech dojde k významné změně v mezinárodní situaci.“
Za konečný termín pro tuto změnu vyhlásí 24. květen.
Lord Michael Killanin, předseda MOV, se chytne tohoto stébla a organizuje schůzku se sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem a americkým prezidentem Jimmy Carterem.
Uslyší však „Nět“ a „No“. Brežněv kategoricky odmítne Killaninův požadavek na stažení alespoň části sovětských vojsk z Afghánistánu. A Carter nechce odvolat americký bojkot.
Bylo bláhové očekávat cokoliv jiného, ani jeden z obou státníků nemínil ústupkem poškodit vlastní image.
Co vše předcházelo těmto událostem?
Seberte Moskvě hry
James Carter, prezident USA za Demokratickou stranu, ztrácel koncem roku 1979 doma podporu poté, co se 60 Američanů stalo rukojmími Íránců na ambasádě v Teheránu. Nutně potřeboval navýšit preference.
V prosinci téhož roku vstoupila sovětská vojska do Afghánistánu ve snaze podpořit tamní komunistický režim v čase anarchie. Brežněv a jeho generálové sice očekávali protesty mezinárodního společenství, ale rozhodně ne tak velké, že by mohly vést až k ohrožení „jejich“ olympijských her.
Stalo se před letyHistorický seriál sportovní redakce iDNES.cz Všechny díly seriálu najdete přehledně ZDE. |
Zbigniev Brzezinski, Carterův bezpečnostní poradce, tehdy svého prezidenta vyzval: „Afghánistán je už sedmá země od roku 1975, kde se komunistické strany dostávají k moci za pomoci sovětských tanků a zbraní. Měli bychom tentokrát reagovat razantněji.“
Nápad se zrodil na Summitu NATO. „Bojkotujme moskevskou olympiádu,“ navrhl jako první Rolf Pauls, západoněmecký velvyslanec u NATO. Americký viceprezident Walter Mondale nadšeně souhlasil: „Tím bychom mohli u Američanů zabodovat.“
Carter nicméně váhal. Stejně tak někteří členové jeho administrativy.
Dalším spouštěčem se stala výzva k bojkotu od Andreje Sacharova, ruského disidenta a laureáta Nobelovy ceny. Carterovi se pozvolna tato myšlenka začínala líbit. Zvlášť když zjistil, že nalezne velkou podporu v obou komorách parlamentu.
Dvacátého ledna 1980 při setkání s médii tedy prezident vyhlásil: „Pokud Sověti do měsíce neodvolají své vojáky z Afghánistánu, hry v Moskvě by se měly buď přesunout na jiné místo, nebo odložit, případně zrušit.“
Carter odkazoval na článek Olympijské charty, že hry nesmí pořádat žádná země vedoucí válku. Invazi označil za odrazový můstek pro Sovětský svaz k získání kontroly nad afghánskými ropnými zásobami. Pohrozil Brežněvovi i embargem na export obilí a informačních technologií do SSSR a odvoláním odzbrojovací smlouvy SALT II.
Zkraje února navíc vyslal svého poradce Lloyda Cutlera za Michaelem Killaninem. Předseda MOV se s ním sešel ve svém irském sídle. Tam Cutler pochopil, že má problém. Přestože mocně tlačil na Killanina, ten mu sdělil: „Není jiná alternativa pro hry než Moskva. A zrušení her je nepřípustné.“
Killanin šel ještě dál. Vyzval národní olympijské výbory všech zemí, aby nepodléhaly tlaku svých vlád a samy se rozhodly o vyslání sportovců do Moskvy.
Carter tudíž učinil krok B. Oznámil: „Jestliže se Sověti do 20. února z Afghánistánu skutečně nestáhnou, budeme hry v Moskvě bojkotovat.“
Remember when President Jimmy Carter called for a #boycott of the Olympic Games in Moscow?
https://t.co/JbRvVC7vBk
#Right2Boycott https://t.co/836ebVHrva
„Bláhový požadavek,“ reagoval údajně Brežněv.
Pro Sovětský svaz mělo pořádání olympijských her mimořádný propagandistický význam. Jejich přidělení prezentoval světu jako „důkaz, že MOV uznal mírovou politiku největší komunistické země“.
Brežněv nevěřil, že Carter, který byl podle sovětských expertů „emocionálně nestabilní“, výhrůžku bojkotem naplní. Sovětští propagandisté obvinili Spojené státy, že „pošpiňují olympijské ideály humanity a bratrství“ a že Carter se svými prohlášeními snaží získat ztracenou popularitu v roce voleb.
Leonid Iljič Brežněv
Carterovo uvažování se neslo v duchu bojkot = trest. Chtěl přitáhnout pozornost světa k invazi a zároveň překazit snahu Sovětského svazu uspořádat „největší hry všech dob“, které oslaví komunistický režim. Prezident přemýšlel v duchu: Když bude v Moskvě méně zemí a účastníků, bude i méně rekordů, méně turistů, méně médií. Warren Christopher, náměstek ministra zahraničí, tvrdil: „Bojkotem vyšleme veřejnosti signál: Jsme silní, pevní, rozhodní.“
Carter věděl, že stažení 80 tisíc vojáků během jediného měsíce je prakticky nemožné - a z pohledu SSSR nemyslitelné. Jistě, navenek Američané své měsíční ultimátum prezentovali jako „symbol dobré vůle, který dává Sovětům šanci na nápravu“. Ve skutečnosti však požadavek na stažení vojsk Sovětskému svazu v podobě nóty ani oficiálně nepředali. Carter byl o bojkotu rozhodnut. Dlouho před vypršením termínu upozornil činovníky národního olympijského výboru, ať nepočítají se startem v Moskvě.
Nakopejme jim radši zadek v Moskvě
Americká média prezidenta zpočátku mocně podporovala. Robert Kaiser, bývalý korespondent z Moskvy, do listu Washington Post psal: „Bojkot by se stal obrovskou ránou sovětské prestiži a rozpad této olympiády by byl šokem pro celou sovětskou společnost.“
Ředitel CIA admirál Stansfield Turner nesouhlasil: „Bojkot bude mít na SSSR omezený dopad. Dokonce ho mohou šikovně otočit proti nám.“
Průzkum ukázal, že bojkot podporuje 55 procent Američanů. Ale olympionici USA byli jednoznačně proti němu. Stejně tak mnozí sportovní funkcionáři.
Julian Roosvelt, americký člen MOV a synovec někdejšího prezidenta Theodora Roosevelta, tvrdil: „Žádný bojkot nezmění myšlení Sovětů a nedostane jejich vojka z Afghánistánu. Já jsem patriot. Ale to nejpatriotičtější, co můžeme udělat, je poslat do Moskvy náš tým a nakopat jim tam zadek.“
Podobně hovořil diskař Al Oerter, čtyřnásobný olympijský vítěz usilující ve 42 letech o olympijský comeback: „Jediný způsob jak bojovat proti Moskvě je porazit je na jejich vlastním dvorku.“
In 1962, Al Oerter shocked the as the first discus thrower to break 200'! Labeled as an underdog, Oerter excelled under pressure as the first T&F athlete to win four consecutive games as he increased the Olympic record in '56 '60 '64 & '68! #FieldEventFriday
: @AP https://t.co/9C7kaFalsk
Ve druhém únorovém týdnu, na zasedání MOV před zahájením zimních her v Lake Placid, přesto vystoupil s ostrým protisovětským projevem viceprezident Mondale. Po něm se v sále rozhostilo ticho.
Dokonce i sami Američané cítili: Takhle to nemělo být.
Phil Wolff, ředitel organizačního výboru her v Lake Placid, později líčil: „Následující noc byla jediná v mém životě, kdy jsem se styděl za to, že jsem Američan. Bojoval jsem ve světové válce, hluboce miluji svoji zemi. Přesto mnou otřásl tak negativní, nevhodný a zcela politický projev viceprezidenta, když jsme právě vítali hosty z celého světa.“
Ani „Zázrak na ledě“ v závěru zimní olympiády, kdy američtí hokejoví studenti pokořili hvězdný tým SSSR, Carterovi nepomohl.
Naopak, podpořil ty, kteří argumentovali proti bojkotu slovy, že nejlepší cestou je porážet Rusy v přímých soubojích.
Rozhodnutí bylo učiněno
Brzezinski byl po událostech v Lake Placid nalomený hodit ručník do ringu. Nelson Ledsky, vůdčí osobnost Carterovy administrativy, tehdy varoval: „Ztrácíme podporu pro náš bojkot.“
Britská premiérka Margaret Thatcherová navíc sdělila, že Velká Británie coby spojenec USA sice bojkot formálně podpoří, ale že nepoužije radikální právní nátlak, jímž by britským sportovcům zakázala start. Carter přitom od počátku požadoval: „Nesmí jít jen o akci Spojených států, ale o celosvětovou reakci na Rusy v Afghánistánu.“
Přesto zůstával neochvějný. Jakmile vypršelo ultimátum, bojkot potvrdil.
Musel však k němu přesvědčit i Olympijský výbor USA.
Nebo ne?
Prezident naznačil, že kdyby chtěli američtí sportovci do Moskvy odcestovat, nařídí jim odebrat pasy.
Poradce Cutler navrhl úpravu zákonů tak, aby prezidentovi poskytly právní pravomoc zabránit Olympijskému výboru USA účast v Moskvě a zároveň zakázat všem mediálním organizacím USA vyslat na hry své zpravodaje. Právníci ministerstva spravedlnosti protestovali a připomínali, že Kongres odmítl udělit prezidentovi moc ovládat média i během války.
Kreml nicméně konečně pochopil, že to Spojené státy s bojkotem myslí vážně. Anatolij Dobrinin, velvyslanec v USA, byl stažen do Moskvy na konzultace. Vysvětlil Brežněvovi, že Carterova administrativa přesvědčila Američany, že Sovětský svaz je agresor a že spolupráce s agresorem je nemožná. „Nezažil jsem tak intenzivní a mohutnou antisovětskou kampaň v USA, jako je ta současná. Carter je nyní Afghánistánem posedlý,“ hlásil Dobrinin.
Na 21. března svolal Carter setkání s americkými olympioniky a jejich trenéry. Na mítinku nejprve vystoupil Zbigniew Brzezinski s prezentací, při které poukázal na hrozby sovětské invaze včetně užití chemických zbraní a budování permanentních základen v Afghánistánu.
Pak vkročil do sálu Carter - a poprvé od doby, co se stal prezidentem, při jeho příchodu nikdo netleskal. Sam Donaldson ze společnosti NBC referoval o „ponuré chvílí pro amerického prezidenta“.
„Chápu, jak vám je,“ rozhovořil se Carter směrem ke sportovcům. „Mnozí z vás i více než deset let tvrdě pracovali, abyste se mohli na hrách stát nejlepšími na Zemi. Uvědomuji si, co pro vás olympiáda znamená. Není to pro mě příjemná situace.“ Vzápětí dodal: „Ale rozhodnutí bylo učiněno. Nevím, které další země do Moskvy nepojedou, ale ta naše tam nepojede. Rozhodnutí padlo, Kongres se vyjádřil jednoznačně.“
#OTD in 1980, President Carter announced that the U.S. would boycott the Olympic Games in Moscow.
https://t.co/mKi37OfRuC https://t.co/emb2svDgTT
Ovšem rozhodnutí stále nebylo pro MOV definitivní, dokud bojkot nevyhlásí Olympijský výbor USA.
Sešel se 12. dubna.
S apelem na vlastenectví delegátů nejprve vystoupil viceprezident Mondale. Proti bojkotu naopak hovořil William Simon, kdysi mocný muž v administrativě prezidenta Nixona a nyní člen Olympijského výboru USA. Svůj projev v noci několikrát přepracovával a přepisoval.
„Uvědomuji si, že naši olympionici, tedy skupina lidí, které považuji za jedny z nejpatriotičtějších Američanů, nyní musí vážně diskutovat o tom, jak popřít argumenty prezidenta Spojených států v otázce národní bezpečnosti. Ale ano, je to tak: Musíme se postavit nejvyššímu volenému úřadu v zemi,“ pronesl.
Simon se dočkal bouřlivého potlesku. Delegáti, dle tvrzení reportérů „bez jakéhokoliv entuziasmu“, však posléze bojkot odhlasovali.
Neúspěšná Aliho mise
„Mnoho našich spojenců nepojede do Moskvy také. Ti, kteří věří ve svobodu,“ ujišťoval americké olympioniky už předtím Carter. Věděl, že by bylo jeho osobním fiaskem, kdyby se další země nepřipojily.
Přitom v západní Evropě se už „narušitelé bojkotu“ objevovali. Už 22. března se národní olympijské výbory Španělska a Itálie vyslovily pro účast v Moskvě, potom i Britové. Pouze britské svazy jezdectví, pozemního hokeje a jachtingu oznámily, že své sportovce na hry nepustí.
Načež přišla pro Cartera další diplomatická prohra. Portoriko - teritorium USA s vlastním olympijským výborem - hlasovalo pro hry.
Co udělá Afrika? Prezident vyslal své muže do Indie, kde právě pobýval na humanitární misi Muhammad Ali. Měli slavného boxera přesvědčit, aby přesvědčil africké země k bojkotu.
Alimu se nelíbila sovětská invaze do Afghánistánu, souhlasil tedy, ačkoliv plně přesvědčen o správnosti svého počínání nebyl. Před odletem z Indie jej od africké mise zrazoval při dlouhém osobním pohovoru i sovětský velvyslanec Julij Voroncov.
První zastávkou Aliho cesty byla Tanzanie, její prezident Julius Nyerere však boxera odmítl osobně přijmout. Na tiskové konferenci poté Ali dostal otázku, jestli se stal loutkou Bílého domu.
„Nejsem ničí loutkou!“ rozčílil se.
Carterovi poradci referovali prezidentovi: Nevychází to.
#TBT Muhammad Ali meets Moi to solicit for country's support in the Moscow Olympics Boycott. @fkariuki @KResearcher http://t.co/02NR5vv9Xd
Ali sice přesvědčil k bojkotu keňského prezidenta (na snímku), zato neuspěl v Tanzánii, Nigérii ani Senegalu.
Napomohla k tomu rychlá protiakce Sovětského svazu, jenž lákal země Afriky i Latinské Ameriky ke startu na hrách příslibem bezplatných letenek a finančních dotací.
Carter aspoň získal pro bojkot NSR (hlasování národního olympijského výboru 59:40), byť s dovětkem kancléře Helmuta Schmidta: „Je nemyslitelné, aby USA nařizovaly ostatním, co mají udělat.“
Pro bojkot se vyslovili rovněž v Kanadě a Japonsku, podpořila ho také řada islámských zemí. Ale odmítnut zůstal u významných olympijských výborů Francie, Belgie, Nizozemska, Švýcarska či Austrálie. Ti stejně jako Britové pustili své sportovce na hry s tím, že namísto státní vlajky a hymny budou používat vlajku a hymnu olympijskou. Dávali tím najevo, že vlády těchto zemí sice s bojkotem formálně souhlasí, ale sportovcům účast nezakazují.
Zjevný odpor k bojkotu řady západoevropských zemí přiměl rovněž funkcionáře Olympijského výboru USA k akci „poslední naděje“ z 24. dubna 1980. Tušili však, jak dopadne.
Bob Mathias, bývalý olympijský vítěz v desetiboji, později kongresman a ještě později ředitel Olympijského tréninkového centra vyzýval: „Musíme bojovat až do konce. Bojujeme za přežití olympijských her. A je už skoro pozdě, obávám se. Pokud nepodpořím prezidenta, nařknou mě, že podporuju Rusy.“
Ani on status quo nezměnil.
A vítězem je... Reagan
V červenci 1980 Američané v Moskvě chyběli. Na hrách startovalo 80 zemí, nejméně od roku 1956. Přesto Carter nebyl spokojen, doufal v mnohem menší účast, zvlášť když v OSN invazi do Afghánistánu odmítlo 104 zemí.
Mnohé statistiky dnes tvrdí, že americký bojkot podpořilo celkem 65 zemí. Detailnější průzkumy ale prokázaly, že se k němu oficiálně připojilo jen 41 zemí. Dalších 24, především ze třetího světa, nedorazilo z ekonomických nebo sportovních důvodů.
Jimmy Carter politický kapitál z bojkotu nevytřískal. Jeho popularita v USA klesla v létě 1980 zhruba na 20 procent. Mnozí Američané nevinili za zmařené sny amerických olympioniků Sovětský svaz, ale naopak prezidenta.
A sportovci také.
Veslařka Anita DeFrantzová prohlásila: „Bojkot se stal ostudnou součástí americké historie.“ Přední atlet Steve Paige v rozhovoru pro CNN v roce 2012 uvedl, že bojkot mu v roce 1980 zlomil srdce. „Oplatil jsem to Carterovi aspoň tím, že téhož roku jsem se stal republikánem.“
Televizní společnost NBC vyčíslila přímou ztrátu na stovky milionů dolarů za neodvysílané reklamní spoty při přenosech z her, které neuskutečnila.
V prezidentských volbách roku 1980 pak porazil Cartera republikánský kandidát Ronald Reagan.
Královna Alžběta II. a Ronald Reagan (Windsor, 8. června 1982)
Rusové v dalších osmi letech posílili svůj kontingent v Afghánistánu z 85 tisíc na 115 tisíc vojáků. A v roce 1984 oplatili Američanům jejich akci bojkotem olympijských her v Los Angeles.
Tentokrát to byli sportovci ze sovětského bloku, včetně těch československých, jimž politika ničila sny.
