Moje aténská anabáze začala ve čtyři ráno den před slavnostním zahájením. Čtyřhodinový přesun vlakem z Moravy do Prahy s třicetikilovým kufrem (radši se ani neptejte, co tam všechno mám, protože byste mi to nevěřili), pořešit poslední věci v práci a vzhůru na letiště.
Trochu jsem nechápal, proč máme být na Ruzyni o tři hodiny dřív. Ta čekačka bude na nic, říkal jsem si. Ale nabídli nám občerstvení u televize, takže to uplynulo jako voda. Ovšem spát se tam nedalo, stejně jako v letadle.
Pátek 13. srpna cca 2:25, rolujeme po aténském letišti. Venku je 24 stupňů Celsia. O půl třetí ráno! Potěšklobás, vzkázal jsem své vyvinuté stokilové tělesné konstituci. Pěkně se tu zapotíme.
Na letišti na nás čekají auta českého olympijského týmu. Míříme do hotelu. No aspoň si tři hodinky dáchnu, říkám si. To bychom ovšem nesměli zabloudit. Místo půlhodinky jedeme hodinu. Všichni v autě jsme tak unavení, že to radši bereme s humorem. Navíc to byl náš řidič, kdo zabloudil, a snaží se nás dostat do postele rychle.
"Spát" jsem šel asi v pět ráno. Budíček za dvě a půl hodiny, rychle snídani a vzhůru do Českého olympijského domu zařídit firemní záležitosti. Zabralo to celý den poletování po baráku, který je móóóc pěkný.
|
PODOTEK |
| Kruhy pod očima se jmenovala také "dojmologová" rubrika iDNES z letní olympiády v Sydney před čtyřmi lety. - více zde Tehdy ji psal Vilas, kterého můžete znát z humoristického časopisu Sorry. Laťku nastavil vysoko. Zkusím ji neshodit. M.D. |
Frmol skončil ve čtyři odpoledne. Honem do hotelu převléct propocené svršky a spodky a hybaj na Olympijský stadion na tu otevírací slávu. Cestování aténskou "sockou" - hromadnou dopravou - je opravdu na dlouhé lokty, ale celkem systematizované. Dokonce i pro chaoty mého ražení.
Je osm večer, začíná "rozhýbavací" show pro diváky před samotným slavnostním zahájením. Sedím na tribuně, čtyři odporně sladké koly pod sedačkou, protože u stánků s vodou byly odporně dlouhé fronty. Bolí mě nohy a mám kruhy pod očima. Ty druhé, olympijské, jsou všude kolem mě.
