To si takhle vyrazím s přáteli na výstavu moderního umění. Mobil umlčím – to jest, on poslouchá, ale zvukové projevy jsou mu odepřeny. Hezky mi visí na opasku, jak je jeho dobrým (?) zvykem. Po prohlídce kusu Veletržního paláce, uchození a unavení z obrazů a plastik, odcházíme do kavárny na kafe a tam dojde k tragické události.
Jak možná ze zkušeností s telefouny a telefounky kolem sebe víte, tyto jsou ve většině případů věci poťouchlé, žijící vlastním, tajemným životem. Nikdo (ba ani jejich konstruktéři) neví, kolik již pochytily z umělé inteligence a kam až sahají jejich tužby a přání. A kolik toho přejímají z osobnosti svých majitelů. Můj mobil již při odposlouchávání mých hovorů jistě zjistil, že jsem hydrobiolog a potápěč. Kdybych to byl býval věděl, nejenom že bych si dal pozor na jazyk, ale do té kavárny bych vůbec nechodil.
Ta bestie totiž ze všeho nejvíc zatoužila po tom, aby si mohla jit zaplavat. Nestačila jí zvýšená vlhkost vzduchu za deštivého dne. Ona zrůda byla odhodlána zkusit pořádné potápění, a to bez příslušné kvalifikace, bez masky, šnorchlu a hlavně bez suchého neoprénu (pravda, já se taky potápím ve zcela mokrém, částečně průtočném obleku). A příležitost pro potápění nastala. Příroda na mě najednou zavolala, abych šel zjistit stav toalet dotyčné kavárny. Nic netušící jsem volání uposlechl, na onu místnost dorazil... a HOP, HOP, ŽBLUŇK - mobil byl v záchodu. Doslova. Hezky na dně mísy, i s pouzdrem. Sice se nestačil ani rozkoukat, hned byl venku, o pět sekund později z pouzdra, o dalších pět sekund rozebraný na prvo- a druhočinitele, ale přesto byl mokrý od hlavy až k patě (nebo od antény až k mikrofonu, nějak tak). Pak nastalo vylévání, vyfukování, otírání a různé další operace, které mají za cíl dostat vodu z přístroje, který je:
- dost nepříjemně drahý,
- plný všelijakých tenounkých spojů, které jen čekají na to, až zkorodují a přestanou fungovat
- sešroubovaný takovými šroubečky, na které nikdo nemá správný šroubovák
- s mnoha otvory, kterými voda může dovnitř snadno, ale ven v podstatě vůbec.
Po asi třech minutách aparát ještě lehce reagoval, ale přestávaly mu některé klávesy vykonávat to, co by měly. Tak jsem si dal rychle to kafe a vyrazil za kamarádem bydlícím v nedaleké ulici, hodinu telefonu fénoval hlavu a výsledek se brzy dostavil. Nereagovalo vůbec nic. (Tedy, hlavně nereagoval hlavní vypínač.)
Teď jsem doma. Po připojení k nabíječce se to celé probudilo. Při pokusném telefonátu to pokusně fungovalo. A tak to leží na topení, znovu rozebrané na druhočinitele v hermeticky uzavřeném igelitovém pytli a obalené vrstvou sáčků se silikagelem. Já sedím u počítače, píšu tuhle slátaninu, abych se odreagoval, a držím si palce (zkuste si to, psát na klávesnici a držet si palce). Možná ten fén přeci jenom pomohl. Uvidíme....
No, tak to by bylo pro tuto chvíli vše. Následuje mravní ponaučení.
Takže, kdo máte mobil, prosím vás:
- nenoste ho za opaskem jen tak ledabyle přichycený sponou na pouzdru
- když už ho tak nosíte, dávejte pozor, ať tam dobře drží
- i když tam dobře drží, nevěřte mu, je to věc proradná. (Důvěřuj, ale prověřuj.)
- nikdy před ním nezmiňujte, ze existují činnosti jako plavání, potápění, ježdění divoké vody... A radši bych se nebavil ani o rybaření, akvaristice, sprchování, vodních bezobratlých a podobně. Témata pro konverzaci se tím možná trochu omezí, ale třeba ušetříte nemálo finančních prostředků.
A i ti, co mobil nemáte:
až se u vás zastaví nějaký kamarád, bude mít úplně suché vlasy, první, co řekne, je "ahoj" a druhé "Prosím tě, puč mi fén", tak mu ten fén půjčte.
