O zápis na prestižní seznam se přitom Rautis pokoušel už loni. Během zasedání mezinárodního výboru ale svoji nominaci stáhl. Za Českou republiku tam totiž kromě perel z Krkonoš byla i nominace technologie modrotisku. Bylo tak nepravděpodobné, aby komise vybrala z jedné země v jednom roce dvě věci.
„Navíc se hodnotitelé shodli na tom, že bychom měli víc doplnit informace o faktorském způsobu organizace práce. Protože to, co přijde srozumitelné nám, není jasné někomu z druhého konce světa. Je třeba si uvědomit, že v UNESCO jsou zástupci 182 zemí světa, z nichž někteří ani netuší, co je vánoční stromek, natož vánoční ozdoba,“ zmínil jednatel Rautisu Marek Kulhavý.
Způsob výroby se od roku 1902 nezměnil
Komise UNESCO tak bude o výrobě perel z Poniklé jednat za pár měsíců znovu. Šanci na úspěch přitom Rautis má. Je totiž posledním místem na světě, kde se ozdoby z ručně foukaných perel vyrábějí. Na seznam světového kulturního dědictví se přitom nemají dostat samotné ozdoby, které se v Poniklé dělají od roku 1902, ale právě způsob jejich výroby, který se ani po sto letech nezměnil.
„Děláme to pořád postaru, ono to vlastně ani jinak nejde. Třeba foukání perel. Samozřejmě, že by člověk uměl vymyslet mašinu, kterou bude řídit mikroprocesor a perle by byly jedna jako druhá. Ale ty ozdoby by tím ztratily ducha a zároveň vymyslet tu mašinu by bylo tak náročné, že by se ekonomicky nevyplatila. Trh s ozdobami zase není tak veliký,“ poukazuje Kulhavý.
Další osvědčenou metodou, která se v Rautisu drží, je zmíněný faktorský neboli zprostředkovatelský způsob práce. Rautis zadá, co potřebuje vyrobit a nasmlouvaní domácí výrobci to udělají.
„Máme své vlastní domácí foukače, řezače, montážníky ozdob. Přípravářky jim připraví práci, pro kterou si přijdou, doma to udělají a přinesou zpátky hotové. Foukače objíždíme jednou za měsíc. Přivezu nové sklo, případně vyměním formu na foukání, vezmu hotové korále, oni dostanou příkaz, co mají nafoukat nového. To funguje pořád stejně, jediná změna je, že už ty lidi neobjíždíme s povozem, jako se to dělalo dřív. Pro zápis na UNESCO jsme museli každého vyfotit, udělat mu vlastní portofolio a získat jeho podpis, že s nominací souhlasí,“ směje se Kulhavý.
Perlaři si vydělali víc než domácí tkalci
Tímto způsobem zaměstnává firma asi padesátku lidí. Na začátku 20. století se ovšem takto v okolí Poniklé živilo přes 400 rodin. Zájem o perlařinu byl tehdy veliký, protože si perlaři vydělali víc než domácí tkalci, kterých bývalo po Krkonoších také hodně. Že je někdo perlař, se dřív poznalo i podle zčernalé kůže v obličeji. Na stříbření se totiž kdysi používal roztok olova, zinku a dusičnanu stříbrného. Roztok se do skleněných trubiček nasával ústy, což často vedlo k otravě a zčernání pokožky. Dnes už v dílně používají vývěvu.
Postup výroby, která už se z celého světa udržuje jen v Poniklé, fascinuje ročně přes deset tisíc návštěvníků, kteří do Poniklé zavítají. Rautis už kvůli tomu musel rozšířit kreativní dílnu a další stavební úpravy jsou výhledově v plánu.
„Hodně teď také slavíme úspěch se stavebnicemi, které dodáváme do škol. Chceme, aby se děti s tímhle starým řemeslem seznámily, a jednou, až budou dospělé, si na stromek pověsily třeba právě ozdoby od nás,“ říká Kulhavý.
Perličky z Rautisu ovšem také míří do světa ne jako vánoční ozdoby, ale jako polotovar pro zdobení lidových krojů. Skleněné korálky si na kroj našívají nejen na jižní Moravě, ale také na Balkáně, v Německu, Francii, Rakousku, Švýcarsku, stejně jako indiáni v Ekvádoru.
