Hned několik vzpomínek na Zdeňka Svěráka zaslala Eva Hlaváčková. „Psal se rok 1966, přišla jsem do Prahy a moje jedna z prvních cest vedla do Malostranské besedy na Cimrmany. Sedělo se u stolečků s lampou a u toho vedlejšího nebyl tenkrát nikdo jiný než pan Jiří Šlitr. Smál se tak, že se předkláněl až k podlaze.“
Jára Cimrman a novopacké gymnáziumCimrmanovsky laděný seminář V roce 2010 jej v rámci oslav stého výročí gymnázia v Nové Pace přednesl Josef Křeček. |
V další vzpomíná na první osobní setkání: „S milým panem Svěrákem jsem se setkala v Letohradě, kde mi s laskavostí sobě vlastní poskytl rozhovor. V místním kulturáku jsme se přemísťovali z knihovny do herecké šatny - za malou chvíli měl začít Záskok - a nás spatřila uvaděčka. K mému překvapení žádala na panu Svěrákovi vstupenku. Ten se nenechal vyvést z míry a okamžitě zareagoval. Poklepal starší dámě na rameno se slovy: ‚Děláte to dobře!‘,“ vzpomíná Hlaváčková.
A stejná čtenářka ještě do třetice: „S dcerou jsme se vydaly na Cimrmany do nedalekého Žamberka. Mladou kočku jsem poslala do herecké šatny pro podpis a z legrace prohodila, že mě samotnou by případně mohl pan Svěrák vidět jenom za pět korun. Za chvíli se dcera vrátila v doprovodu pana Svěráka (jinak se mu u nás neřekne než Zdeneček), který chrastil drobáky v kapse, usmíval se a prý ‚Já bych si i připlatil...’.“
Kdo bude vlk?
Vzpomínku a hlavně inspiraci, jak lze bohatou Svěrákovu tvorbu využít, poslala čtenářka Marcela Müllerová žijící v Německu nedaleko Frankfurtu, kde se snaží své dvě děti vychovávat dvojjazyčně: „Před dvěma lety jsme se na prázdninách u babičky šli podívat na pohádku Tři bratři. Když se na plátně objevil vlk, chytila mě naše mladší dcera, které ještě nebylo ani pět let, za ruku. No nazdar, říkala jsem si, ta z toho nebude spát.
Místo toho si však už cestou z kina v autě začala prozpěvovat písničku Karkulky. ‚Verunko, kdo tě to naučil?‘ zeptala jsem se. ‚Přece ta Karkulka,‘ ozvalo se ze zadní sedačky a nato hned: ‚Že jsem takhle zbarvená, říkají mi červená...‘,“ vzpomíná Müllerová. „O týden později jsme jeli zpátky do Frankfurtu. Verunka zase začala zpívat a řekla: ‚Maminko, já jsem ta Karkulka, ale kdo bude vlk?‘
‚No přece já,‘ odpověděla s naprostou samozřejmostí naše starší dcera Majda a taky zazpívala několik vlkových vět,“ pokračuje Müllerová.
Tak se zrodil nápad, že si v České škole bez hranic, do které ve Frankfurtu dívky chodí, založí divadelní kroužek. „Inspirace operkami Svěráka a Uhlíře byla tak silná, že jsme s dvanácti dětmi hned v prvním roce hráli nejen Karkulku, ale i Dvanáct měsíčků. Pro mě je to nádherná práce a mohu potvrdit, že texty pana Svěráka ve spojení s hudbou pana Uhlíře lezou dětem do hlaviček samy,“ dodává čtenářka. Do českého divadelní kroužku nyní pravidelně chodí 25 dětí.
Paní Martina Čejková poslala deset let starou vzpomínku, kdy se díky výhře v soutěži mohla zúčastnit jednoho natáčecího dne Vratných lahví. „Přijíždím do Prahy, přicházím do pasáže Lucerna. Dnes se bude natáčet v kavárně, kde pan Svěrák panu Macháčkovi mimo jiné vysvětluje, že na tom obraze jsou jeho rodiče a on, coby ještě nenarozený. Já tam sedím u jednoho stolečku a ani nedutám. Ve filmu se mihnu jen na malinkou chvilku,“ popisuje čtenářka.
„Setkala jsem se s panem Macháčkem i paní Kolářovou. A hlavně s panem Svěrákem. Můžu říct, že on celý ten den pozvedl o několik úrovní. Byl velmi milý, vstřícný, laskavý a pozorný. Dělal svou práci a ještě se staral, ať mám vše, co potřebuji. Dostala jsem od něj fotografii z natáčení, na kterou se mi všichni podepsali,“ vzpomíná Čejková.
Krátkou vzpomínku s vtipnou pointou zaslal Jiří Fomín: „V polovině devadesátých letech jsem byl na autogramiádě Zdeňka Svěráka v malém knihkupectví v centru Prahy. Akce zřejmě nebyla moc zpropagována, protože tam kromě mě a nakladatele Ladislava Horáčka z Paseky nikdo nepřišel. Nechal jsem si podepsat starší knihu scénářů Filmové komedie Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka.
‚Vida, tu už má dneska málokdo,‘ pronesl pan Svěrák zálibně. ‚Já toho mám plnej sklad,’ utrousil suše nakladatel.“
Fotogalerie |
Další historku, i když tentokrát bez osobního setkání, poslala Ilona Martincová: „Tehdy mi bylo 8 let a bydlela jsem s rodiči v Jičíně. Můj otec pracoval v Agrostroji s panem Svěrákem (bratrancem nebo snad bratrem pana Zdeňka Svěráka). Každý víkend jsme jezdili do rodné vesničky mého otce, do Okřínku u Poděbrad k dědovi a babičce. Cesta vedla přes městečko Kopidlno (o kterém píše pan Svěrák v knížce Po strništi bos), kde u státní silnice stál domek rodiny Svěrákových. Jednou se pan Svěrák zeptal mého táty, zda na Okřínku nemáme nějakou kočku, že by ji nutně potřeboval, že se mu přemnožily myši. Táta souhlasil, protože na Okřínku bylo stále několik koček s koťaty, všechny byly krásně rezavé a všechny se jmenovaly Šůran,“ vzpomíná Martincová.
„Babička jedno odrostlé kotě chytila a jeli jsme do Kopidlna. Dodnes si pamatuji, jak mi na klíně spokojeně spí Šůránek a já brečím a brečím. Nechtěla jsem ho nikomu dát a přála si, aby ta krátká cesta byla daleko delší a my ke Svěrákovým nikdy nedojeli... Když už si se mnou moje matka nevěděla rady pronesla památnou větu, kterou slyším dodnes: ‚Nebreč, Šůran se bude mít u Svěrákových dobře, vždyť mají v rodině komedianta a to nikdy nebyli zlí lidi.‘
Stále jezdím přes Kopidlno do Okřínku (bohužel dnes již jen na hrob svých blízkých) a vždy, když míjím dům Svěrákových, tak si ‚na komedianta‘ vzpomenu,“ dodává čtenářka.
V dětství se se Zdeňkem Svěrákem setkával Lubomír Benda: „Oba jsme přišli na svět na východních okrajích Prahy, na místech jen několik kilometrů od sebe vzdálených. On se trochu opozdil, já jsem o 32 dní starší. Válku se svými rodiči prožíval ve vyhnanství v Kopidlně. Do Kopidlna jsem jezdíval na prázdniny ke svému strýčkovi a tetě. Bydleli jsme blízko sebe ve vzdálenosti, co by kluk natřikrát kamenem dohodil. On na hlavní ulici, já v malé odbočce v Crhově ulici. Pro vodu jsme chodili ke společnému čičanu,“ napsal čtenář.
O trochu později se s jubilantem potkal tehdy desetiletý Luděk Peleška: „My dva se známe, tuším, od roku 1970. Tehdy jsme se potkali na Dispečinku Čechy a Morava. Můj tatínek tam dělal zástupce vedoucího panu ing. Turkovi. Váš tatínek vás tehdy představoval tomu mému. Pamatuji si ho jako sněhobílého dědečka a vás naopak jako bouřkové černé mračno, stojící za tím okrouhlým dispečerským pultem s namalovanými schématy za zády,“ napsal.
Dílo Zdeňka Svěráka pomohlo i v těžkých životních chvílích, jak se nám svěřila čtenářka Lenka Hofmanová z Hronova: „Jeho Povídky a Nové povídky mě provázely v nejtěžší chvíli mého života. V motolské nemocnici jsem seděla u lůžka mé mladší sestry, tehdy čtyřicetileté, která umírala v důsledku těžké plicní choroby. Měla jsem s sebou povídky pana Svěráka. Četla jsem jí je nahlas. Přestože už byla ‚ve svém světě‘, vím, že mě vnímala a usmívala se. Povídky a Nové povídky mají čestné místo v mé knihovně. Panu Svěrákovi patří má úcta a dík!“ napsala.
To je dobře, že se neptáte
Skutečný minipříběh připojil Jiří Burda: „Jednou jsem byl v Onšově na minioperách pánů Svěráka a Uhlíře. Pan Svěrák se dostavil také. Prve popisoval, jak vypadají zkoušky a představení v divadle a povídal, že se skoro nikdy nestane, že by diváci viděli i stěhování kulis v zákulisí. Poté se zeptal, jestli někdo nemá nějaký dotaz, protože se nikdo na nic neptal, řekl: ‚To je dobře, že se nechcete na nic zeptat. Já jsem si totiž koupil Ledňáčka a nechtěl bych aby se roztál.‘“
V humorném duchu napsal „velký obdivovatel Svěráků“ Jirka Dvořák: „Od svěráku si člověk neodpočine ani na chatě. Taková chaloupka Na samotě u lesa, ale tenhle mučitel tam nechybí. Co všichni s těmi svěráky mají, jsem duší romantik a nejradši bych šel na Slavnosti sněženek, nechal se projet Kulovým bleskem, ale svěráky bych poslal všechny na Sibiř Voloďovi, nebo Koljovi? Já jsem se svěrákem nešika, ale co se musí nechat a kdo je opravdový mistr, je strejda Cimrman. Ten by si s ním poradil i jako ležící a spící,“ píše Dvořák a dále pokračuje výčtem Svěrákových děl.
„Zažil jsem s ním toho mnohem více, a i přestože už je rozvrzaný a starý, tak jsem rád, že ho mám a nikdy bych neměnil. Děkuji za dokonalou dlouhodobou práci, za ohýbání i těch neohybných rudých trubek a snad si na něm ještě několikrát vyklepu Blaník, teda pardon blatník,“ píše na závěr.
