Jenže přínos vědecké práce nezávisí na velikosti tématu a Jiřímu Homoláčovi se v útvaru o třech, pěti větách podařilo objevit cosi jako mikroskop, jímž lze zahlédnout různé stylistické, literární, masově komunikační i sociokulturní procesy minulých let.
Homoláč pozoruje jen část textů, které zhruba v letech 1988-96 referovaly o kriminálních činech - krátké pásmo noticek, vycházející z agenturního podání policejního bulletinu, tištěné buď přímo pod názvem Černá kronika, anebo pod rubrikou symbolicky shodnou. Až do konce roku 1989 měla černá kronika ráz neosobní, žánrově čisté zprávy užívající neutrálního policejně právního výraziva; všechny listy ji víceméně jen přebíraly ze servisu ČTK. Dějiny polistopadové černé kroniky začínají 18. ledna 1990 na stránkách Rudého práva. Informace o ekologické havárii bude napříště začínat takto: "Pivo do chovného rybníku v Praze 9-Kyjích neteklo. A olej z kanalizačního sběrače rybám moc nešmakoval..."
Při referování o neblahých událostech se tak žánr nejen odpoutá od bezbarvého jazyka k nejrůznějším formám ironické a komické karikatury, ale začne vyprávět i o tom (a často především o tom), co se vůbec nestalo - například o pivu, které by kaprům šmakovalo, ale k jejich lítosti do nádrže nevyteklo. Z černé kroniky se tedy opět stane literatura, vzpomínající jako na své žánrové kořeny na předválečnou soudničku a různé triviální morytáty, oslovující ve svém čtenáři zkušenost posluchače anekdot, diváka filmových detektivek či westernů, ale také, byť méně často, znalce kanonických literárních děl, kupříkladu Kunderových Směšných lásek. S postupnou beletrizací vychází z anonymity autor rubriky. Nejenže se začne podepisovat šifrou. Svou emancipaci manifestuje i tím, že vstoupí do černé kroniky jako aktér. Bude ho přitom, jak říká Homoláč, pudit především odvěká touha spisovatele "stát se postavou vlastního románu". Společenská závažnost zločinu, jehož obětí se podle Rudého práva z 15. března 1990 autor černé kroniky poprvé stal, skutečně sama od sebe jeho vstup na scénu neopravňuje: v Liboci mu ukradli nákup za padesát korun.
Velká autorská jména polistopadové černé kroniky - Homoláč vyzdvihuje šifry (kul), (pg), (zav) a (imj) - mají ovšem zásluhy nejen o oblast periferní vypravěčské tvořivosti. V druhé hlavní kapitole studie autor sleduje, jak přispívala k reprodukci a utvrzování stereotypů o tom, kdo jsme "my", slušní normální čeští lidé, a kdo jsou to "oni", nebezpeční cizinci, podnikatelé, homosexuálové, šílenci. A samozřejmě Romové - jak Homoláč dokládá, síť frází naznačujících etnický původ delikventů je v tomto směru tak hustá, že lze bez rizika nedorozumění vystavit v černé kronice zatykač dokonce na "neznámé muže známého původu". K pozoruhodným zjištěním ideologické analýzy polistopadové černé kroniky dále patří, že naše "my" se rezervovaně staví jak k pachatelům, tak i k obětem trestných činů - podle známého vzoru si za "to" nejen znásilňované ženy mohou samy.
Je snadné odsoudit tyto "nenáležité generalizace" jako individuální mravní selhání na straně autora i čtenáře, jako národní či postkomunistické stigma. Jenže xenofobie či rasismus prolínaly českou populární kulturou i v předkomunistické minulosti a objevují se na podobných místech přinejmenším v celém našem civilizačním okruhu. Těžší je hledat místo bezděčného rasismu černých kronik v kulturní logice, jejíž součástí koneckonců jsme sami. K tomu Homoláč s odvoláním na Heideggerovu metaforu řeči, jež (námi) mluví, navrhuje zobecnit pojem jazykové nekompetence: rasistická formulace v černé kronice je projevem manipulace, jíž před čtenářem podlehl autor, "vinou" autora je nedostatečná suverenita vůči nebezpečím, jež jazyk skýtá.
Proměny černé kroniky, této stopy bulváru ve vážném tisku, patří k opětovnému zabydlování státem neřízené populární kultury v českém světě 90. let. Nepřekvapí, že nejvíce dokladů poskytlo Homoláčovi Rudé právo z období, kdy se ještě pohybovalo v hluboké společenské izolaci a čtenářský kádr si udržovalo zvláště "hospodskou" lidovostí a podprahovou politickou kritikou, obsaženou v hyperbole bezuzdné zločinnosti. Ústup listu od černé kroniky, v níž se ještě roku 1993 "Chorvat a Maďaři rvali jako Tataři", lze číst ve smyslu snahy vyjít z této izolace, a to především na rovině novinářského stylu. Ten totiž v 90. letech v seriózních titulech mířil zprvu opačně než černá kronika, od autorské "beletrie" k neosobnímu "zpravodajství". Bude zajímavé pozorovat černé kroniky dál.
Jiří Homoláč: A ta černá kronika! Doplněk, Brno 1998, 172 strany, náklad a cena neuvedeny.
22. ledna 1999 10:47
