Jeho otec je Syřan, matka z Bretaně. Je nejstarší ze tří synů. Moc arabského ale ve vizáži nepobral: zpočátku je to kučeravý eféb, chlapec k zulíbání. Ať se pohybuje v kulisách matčiny rodné Francie, nebo po místech, kam to táhne jeho otce, ambiciózního učitele dějepisu – tedy po Kaddáfího Libyi a Asadově Sýrii osmdesátých let. V prvních čtyřech svazcích byl Riad ještě dítě, trochu otloukánek, nešťastník, spíš na chvostu třídy.
Přes otce poznával poezii, ale hlavně prózu arabského světa, jeho fanatické víry, zamindrákovaného mačismu, středověké zaostalosti politické, kulturní, společenské. Přes matku pak hledal a nacházel to klíčové: základní emoční a existenciální jistoty. V pátém pokračování série, které má podtitul „Dětství na Blízkém Východě (1992–1994)“, jde ovšem Riad do puberty. Takže individuace, samostatnost, velké životní drama?
Ano i ne. Ten díl je navenek překvapivě klidný, lineární, bez šílených scén, které přinášely minulé svazky, kde měl Riad šanci zažít na vlastní kůži, co to znamená islámský dogmatismus v praxi: nenávist k ženám, nenávist k Židům, a hlavně nenávist k sobě. V pátém dílu je totiž Riad po celý čas ve Francii na kraji „devadesátek“. Takže je bezpečně náš, rozumíme mu, chápeme jeho citové projekce i vztahové trable.
První řadu tady má po celý čas on: jeho první láska, nadšení pro Lovecrafta nebo Nirvanu, a hlavně rozhodnutí, že v životě nebude doktorem – ale komiksářem. Jeho rodiče jsou tentokrát dost redukovaní: matka se utápí v žalu za nejmladším synem, kterého jeho zlovolný otec unesl do Sýrie, aby mohl rodinu vydírat; otec pak působí snad ještě odpudivěji než v dosavadních dílech: jako esence slabosti, ubohosti, hlouposti. Není divu, že se Riad rozhodne jít ve svém dalším životě proti jeho vůli.
Jednou budeš Arab 5Riad Sattouf překlad Magdalena Jehličková Baobab, Praha 2021, 184 strany |
Riad Sattouf je výjimečně nadaný jako scenárista i kreslíř. Když píše, je jemný a vnímavý pro mentální i emoční pohyb svých figur; když kreslí, je neslitovný, tvrdý, někdy rovnou surový karikaturista. Kresba probouzí smích, slovo pak málem pláč; groteska drží basu s tragédií. Ten pátý díl je pak jasně nejfrancouzštější ze všech.
V důrazu, jaký dává autor na svobodnou individualitu. V tom, jak vede svého hrdinu neohroženě proti jakékoli moci, která si drze nárokuje svobodu druhého: od rodiny přes školu po náboženskou hysterii. A typicky francouzský je Sattouf i tím, že nechává hrdinu o své individualitě pochybovat. Tohle se nemůže okoukat ani v patnáctém dílu, natož teprve v pátém…
