Jako by ji - například oproti předchozímu nepovedenému titulu Rok psa - natočila úplně jiná kapela. Jestliže zásadním problémem Roku psa (recenzi najdete zde) byl posluchačův dojem, že Žlutý pes toho už nemá mnoho na srdci a desku natočil bez jakéhokoli zápalu, z Mellow Yellow čiší znovunalezená radost z muzicírování.
Její důvody mohou být různé: omezení vedlejších aktivit zpěváka a textaře Ondřeje Hejmy, obnovené angažmá "odpočatého" kytaristy Jana Martinka, který patří v bluesrockovém stylu na zdejší absolutní špičku, nebo třeba někde úplně jinde. Výsledkem je ale velmi dobře hrající, šlapající a na usilovné hledání "hitu, který se bude hrát" rezignující poměrně stylově čistá nahrávka.
Bez standardů, ale s Dylanem
Hlavní klady Mellow Yellow lze shrnout do realizace tří základních dobrých nápadů, které Žlutý pes měl. Tím prvním je samozřejmě samotný obsah alba. Ačkoli vydavatelské anotace album avizují jako sbírku bluesových standardů, vlastně tomu tak není.
Obecně pod pojmem bluesové standardy rozumíme písničky typu Hoochie Coochie Man, Sweet Home Chicago, Got My Mojo Workin´ či Back Door Man, prostě skladby z minulého století, které patří k základní repertoárově výbavě každého, kdo chce blues hrát nebo v jeho stylu jamovat.
Žádná taková na Mellow Yellow není. Jakkoli by možná nebylo nezajímavé, kdyby se Hejma jako textař pokusil některých zmocnit, je dobře, že stávající "psí" album je spíše albem coververzí.
Nejde zdaleka jen o terminologickou záležitost: desek skutečných bluesových standardů vycházejí každý týden po světě desítky, Žlutý pes ale svou síť roztáhl mnohem šíře.
Uvízly mu v ní tak kromě skladeb z repertoáru skutečných bluesmanů, resp. bluesrockerů (Sonny Terry & Brownie McGhee, Jimmy Reed, Stevie Ray Vaughan, John Nitzinger, Lynyrd Skynyrd), či projektů, které nabídly sice poněkud uhlazené, ale instrumentálně jistě neoddiskutovatelné blues (B. B. King & Eric Clapton, J. J. Cale & Eric Clapton), také dvě písně z posledního Dylanova alba (Some Day Baby, Thunder On The Mountain) a dokonce stylově zcela vybočující a přesto do kontextu "alba pro radost" zapadající countryhit Ghost Riders In The Sky se zažitým českým textem Jiřího Brdečky (Ďáblovo stádo).
Minimum "hejmismů"
Druhý dobrý nápad pochází od Ondřeje Hejmy jako textaře. Svého autorského rukopisu se samozřejmě vzdát nemůže a nemělo by to smysl, tentokrát však omezil "hejmismy", které právě z minulého alba čišely až příliš, a mezi které patří zejména citování sebe sama a místy až příliš laciný slovní humor.
V jeho písních nejsou žádná zásadní sdělení, k žánru bluesového - jak už řečeno - "alba pro radost" ale právě takové patří. A za ne-ambici přeložit Free Bird Lynyrd Skynyrd do češtiny mu patří skoro řád.
No a za třetí: skvělý nápad byl přizvat k nahrávání několik velmi zajímavých hostí, mezi nimiž exceluje mladý kytarista Lukáš Martinek (Janův syn a v zdaleka neposlední řadě také zvukař a "mixér" alba) a z opačného generačního pólu Luboš Andršt.
Své ale odehraje i populární mladý hammondkář Ondřej Pivec a další. I jejich zaangažování svědčí o tom, že Žlutému psu o toto album šlo víc než o leckterá předchozí. Podařilo se.
Žlutý pes: Mellow Yellow
Sony BMG, čas: 63:45
Hodnocení MF DNES: 70 %
