Prodaná nevěsta patos zcela neshodila

- Není pochyb o tom, že Smetanova Prodaná nevěsta má na víc než na směsici operety, národopisného dokumentu a varietní estrády. Některé zahraniční inscenace dokazují, že okatě jásavý optimismus se dá ztišit do úsměvné polohy, která hudbu neznásilní, a přitom umožní věnovat se obyčejným lidem a jejich každodenním starostem se sňatky a majetky. O zcivilnění naškrobené a strojené podívané se po svém pokusil i Josef Průdek v nové inscenaci Národního divadla.

Jako by však tvůrčí tým měl na této horké půdě málo odvahy nebo se chtěl zavděčit všem najednou - tedy i těm, co chtějí v Prodané nevěstě pořád vidět jedno velké pásmo někdejšího Československého státního souboru písní a tanců. Do Průdkovy koncepce, jež v režii i kostýmech chvályhodně usiluje o humorem ozvláštněný realismus, některé věci rozhodně nezapadají: třeba hned v úvodu nezbytné zdvihání tanečnic na znamení radosti a už vůbec ne pečlivá choreografie tanečních výstupů. V zájmu deklarovaného zcivilnění by tyto scény měly naopak setřást poslední zbytky patosu a vyznít zcela spontánně, přirozeně, nearanžovaně. Také potulní komedianti by asi neměli předvádět kreaci, jež vypadá jako secvičená pro profesionální varieté.
V jiných ohledech ovšem inscenace docela přesvědčila. Scénograf Boris F. Kudlička přišel s nápaditým modelem domku, jehož stěny se dají rozevírat. Divák nahlíží tu do maličkého světa měšťáčků obchodujících s osudem vlastní dcery, tu na půdu, kde chasa hraje karty. Snaha vystavět dramatické situace a dát každé figurce psychologický profil vyšla režisérovi nejlépe ve scénách Vaška. V kongeniálním podání tenoristy Jaroslava Březiny je to normální, jen trochu zakřiknutý mladý muž, jenž sice zadrhává, ale rozhodně se nepodobá legračnímu chudáčkovi.
Koktání tu konečně není jen hudební žert, ale je ve službě Vaškova povahopisu. Jeník je naproti tomu pravý frajer a suverén, jenž se nenechá rozházet. Miroslav Dvorský ho zpívá s velkou vřelostí - i když možná ne tak lehce, jak by se slušelo. Mařenka splývá českému divákovi ponejvíce s herecky i vokálně líbeznou a křehkou Gabrielou Beňačkovou, ale toto andělské pojetí jistě nemusí být jediné správné.
Soprán Evy Jenisové sice postrádá lyrickou něhu a měkká pianissima, je průrazný a trochu ostřejší, až na pár problematických výšek však nezní nepříjemně. I herecky je to trochu razantnější a zemitější Mařenka - dokonce s mírnými sklony k hysterii. Krušina s Ludmilou jsou starostliví rodičové, Mícha s Hátou však zůstali bez plastičtějšího profilu; mnohem víc se dalo vytěžit i z postavy Principála. Kecal Luďka Veleho nemá dostatečný hlasový rozsah ani patřičnou zpěvnost, herecky zůstává v pozadí, je jen jakýmsi nezajímavým ochmelkou.
Nejúspěšněji si při zbavování zbytečné dekorativnosti vedl dirigent Bohumil Kulínský. Orchestr hraje bez protahovaného sentimentu, s náležitou rytmickou pregnancí, dirigent se také očividně snažil - byť se střídavými úspěchy - vypracovat s pěvci dikci. Je to zdánlivě věcné, ale propracované, svižné, svěží a v konečném efektu dramatické hudební nastudování.

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta Národní divadlo Praha
režie	Josef Průdek
dirigent	Bohumil Kulínský
scéna	Boris F. Kudlička
kostýmy	Jan Skalický
Premiéra 5. června