Slovo "bootleg" může znamenat hodně věcí. Když ho zadáte do internetového vyhledávače Google, vysype se na vás přehlídka všemožných výkladů a interpretací. Mohou to být alba, která ještě nevyšla, vyjít nikdy neměla, stejně jako fragmenty nehotových nahrávek, náslechy nebo dema. Tohle všechno je velmi cenné zboží, kterého se s trochou snahy můžete na internetu nabažit, co hrdlo ráčí.
Nás ale teď bude zajímat jediná specifická oblast: koncertní bootlegy. Mezi námi totiž žijí stovky lidí, kteří se baví tím, že na živá vystoupení svých oblíbených kapel pašují nahrávací techniku a takto uloupené záznamy si pak vyměňují, v horším případě je (většinou přes internet) prodávají. Rozhodli jsme se tyto lidi vypátrat a zjistit, jak tahle ilegální scéna funguje.
Hledá se bootlegář
Skrývají se za přezdívkami na internetu, jejich pravou podobu zná jen málokdo.
Přesně podle očekávání: sehnat je není žádný med. Pořád se ještě jedná o trestnou činnost. Hledání jsme začali na síti, ponořili jsme se do světa stovek nicků, zvláštní terminologie - světa prosyceného zvláštní atmosférou spiknutí. Po celé řadě neúspěchů se nám nakonec podařilo sehnat e-mailovou adresu, ze které nakonec nekápl jeden, ale hned dva rozhovory. Po pár mailech došlo na telefonát. Ze sluchátka se ozval obyčejný mužský hlas, dle intonace právě zaneprázdněný běžnou prací. Naprosto všední telefonát o tom, co jsme, a co chceme. Úplně běžné dohodnutí schůzky a absolutně anonymní nashledanou. A je to.
Na sraz jdeme rovnou s kmotrem osobně, podařilo se nám získat souhlas k rozhovoru od muže, který se řadí k nejrespektovanějším bootlegařům nejen u nás, ale v celé Evropě. A aby toho nebylo málo, přivede kámoše. Datum a místo našeho srazu se několikrát na poslední chvíli mění, bezpečnostní podmínky jsou přísné. Nenápadná schůzka se konala v odlehlé hospůdce mimo Prahu, ve které jsme si nejprve poseděli každý u jiného stolu a koukali po sobě. Je to on? Není to on? Jak se to pozná? Mezi prsty drolíme pivní tácky. V hlučné televizi nad námi se odehrává nelítostný wrestlingový souboj. Najednou muž vstane, jde k našemu stolu a s milým úsměvem se představí. Za chvilku se nám ohlásí I druhý kontakt, tajná schůzka právě začíná.
Pravidla hry
Na stole se před námi povalují autorské bootlegy, kvalitou na první pohled k nerozeznání od oficiálně prodávaných kusů. Mají osobitou grafiku a trochu netradiční atmosféru. Jsou to domácí výrobky, stará dobrá ruční práce, chtělo by se říct. Z ruky do ruky putují cédéčka a dvd a jde o extra kvalitu. Oba pánové jsou skutečně špičkami svého oboru. Ze zlomku toho, co mají tihle dva k dispozici, se nám závistí dělají mžitky před očima. Pokládáme zapnutý diktafon na stůl a situace se trochu mění – z obdivného probírání se cédéčky se stává trochu napjaté povídání.
Nastal čas vyjasnit si pravidla. Před naším diktafonem budou oba mluvit jasně, otevřeně, řeknou vše. To ale pouze pod podmínkou absolutní anonymity, která se nevztahuje jen na jejich jména, ale také na koncerty, které načerno nahráli. Abychom oba pány mohli alespoň nějak rozlišovat, pojmenovali jsme je podle jejich pirátské specializace. V jednom případě jde o video bootlegáře, který se specializuje na video záznamy koncertů a svoje koncertní úlovky pálí na DVD. Říkejme mu tedy pan Video. Druhý chodí na koncerty nahrávat "jen" zvukovou stopu, je to tedy pan Audio.
Musíme si pomáhat
"Bootleg je materiál, kterej se nedá sehnat oficiálně v obchodě," ujasňuje hned na začátek pan Audio. "Existujou věci, který jsou zajímavý, ale pořád se dají dohledat v normálních obchodech. Třeba japonský edice desek kapel jako Oasis nebo Cure. Bootleg je něco, co bylo nahraný víceméně neoficiálně. Ať už se souhlasem nebo bez souhlasu kapely a jsou to nahrávky, ke kterým se běžně nedostaneš." Panu Audio zjevně nedělá potíž se o své vášni ze široka rozpovídat. Oba naši piráti jsou kamarádi, kteří se poznali, aniž by navzájem věděli o svých koníčcích.
"Nejsme tandem, ale pomáháme si," popisuje vzájemný vztah pan Video a pokračuje: "Ale co vzpomínám, tak jsme dohromady nic nedělali. Každej si jdeme vlastní cestou a snažíme si urvat pro sebe to nejlepší." Komunita koncertních bootlegařů je velmi uzavřená, veškerá komunikace probíhá na internetu, doby srazů a burz už dávno minuly. Síť nabízí anonymitu, za kterou se může se svými prohřešky proti zákonu schovat skoro každý. Naši pánové ale anonymitu dodržují, i co se vlastních přátel týče. Pan Audio odhaduje počet těch, kterým o svém koníčku řekl, na pět.
Anonymita je nezbytná nejen z bezpečnostních důvodů. "Když se rozkřikne, že máš něco zajímavýho a v dobrý kvalitě, tak tě začnou otravovat lidi, který si toho zas nevážej," vysvětluje Audio. Poprvé tu probleskne, o co vlastně koncertním zlodějům jde. Rozhodně to není nějaký výdělek. Tihle piráti jsou pro svůj bootleg schopni obětovat hodně vlastních peněz i energie. Jsou připraveni vydat se na dlouhou cestu, jsou odhodláni trpět v dešti, riskovat drahou techniku, zdraví i právní bezúhonnost.
A podle toho, jak sběhle a zkušeně o svých akcích a kořistech mluví, si jen s těží dokážeme představit, jaké klenoty a v jakém množství se skutečně v jejich archivech skrývají. Je to tvrdá dřina z lásky k muzice. Není to byznys a vzhledem k tomu, k jak malému počtu lidí se nahrávka dostane, se dá jen těžko hovořit o nějaké velké hudební loupeži. Spíš je to hra a forma extrémního fanouškovství.
V kůži bootlegáře
Dost bylo řečí. Je na čase pustit se do akce. Jak to vypadá, když se bootlegář pustí do práce? A jaké má krytí? A co všechno potřebuje? Od začátku je jasné, že pořídit kvalitní bootlegovou nahrávku koncertu není žádná legrace. Pro začátek, musíte mít vhodnou nahrávací techniku, ať už (pokud možno) tříčipovou kameru nebo digitální kazetu (DAT) na zvuk. "Zapomeňte na diktafony, už to zkusilo hodně lidí a ještě nikdo nepřinesl nic, co by se dalo zpětně poslouchat," varuje zkušeně Audio. Ve chvíli, kdy seženete potřebné vybavení, musíte ho nějak dostat dovnitř koncertního areálu.
Projít kolem výhružných cedulí s přeškrtanými foťáky přes ochranku s kamerou je občas pěkná fuška. "Už se stalo, že mě chytli a vyhodili," říká Video. "Jednou to bylo v Německu. Vyhodili mě a přišel jsem o kazetu. A to byl koncert, jakej už nikdy nebude. A pak jsem musel jet dvanáct hodin nazpátek domů a neviděl jsem nic," vzpomíná. Když se vám podaří pronést do klubu nebo na stadión svoje nádobíčko, nemáte ani zdaleka vyhráno. Naopak, váš úkol teprve teď pořádně začíná. Je totiž třeba najít vhodné místo, odkud budete záznam pořizovat. Pokud máte známého u zvukařského pultu, můžete si svůj nahrávač připíchnout přímo do zdroje. "Ale tak se vám nenahrají diváci a přijdete tak o polovinu atmosféry," dělí se o zkušenosti pan Audio.
| Podvod na Prince a producent s kudlou v těleb Nejrozšířenějším bootlegem všech dob je Princovo Black Album. Tuto desku se Prince rozhodl v roce 1987 nevydat, protože se mu z náboženského hlediska (je Jehovista) zdála příliš ďábelská. Všechny nosiče byly zničeny, až na necelou stovku vinylů, ze které nakonec vznikly téměř tři miliony kopií. Každý kousek z té necelé původní stovky má cenu desetinásobku vlastní váhy ve zlatě. Když za pár let nahrávací společnost bez vědomí Prince Black Album oficiálně vydala, nikdo si ji nekoupil, protože už ji všichni měli doma. Prince tuto situaci přešel jako gentleman. Za to Jay-Z, když se dověděl, že mu jeden z jeho producentů vynáší přímo ze studia čerstvý materiál, vrazil do něj kudlu. |
Hledání dobrého místa, ze kterého dostanete perfektní zvuk se vším všudy, je proto stěžejní úkol. "Svého času jsem si myslel, že jsem po několika zkušenostech našel tu rovnici, do který když dosadím neznámou, tak najdu ideální místo, kde musím stát. Dokonce jsem začal nosit frňák nahoru a říkal jsem si, jak to hezky umím," říká Audio, ale hned sebekriticky dodává: "Ve skutečnosti to nikdy nejde trefit přesně. Buď to vyjde, nebo ne." Pan Video má hledání příhodného místa o něco jednodušší - jde prostě o to, dostat se co nejblíž k pódiu. "Pro mě jsou podstatný grimasy hudebníků," vysvětluje Video a Audio ho doplňuje: "Občas se dokonce stane, že on přinese z kamery lepší zvuk než já."
Je to boj
Pro úspěch mise je samozřejmě nezbytná nenápadnost. Na jednu stranu nemůžete pařit na kapelu a na druhou si musíte dávat pozor, jestli nevypadáte moc podezřele. Představte si bouřící dav na divokém rockovém koncertě, v jehož středu toporně trčí zpocený chlapík s mikrofonem pod límcem. Přesně tak nesmíte působit. "Nesmíš stát blbě, jinak se na to přijde," shrnuje to Audio. A je jasné, že když na vás někdo přijde, můžete skončit s rozbitou hubou, nebo hůř, s rozbitou aparaturou.
Vlastně celý proces nahrávání funguje prý tak trochu na principu rvačky. Jde o to, že musíte donekonečna hájit svůj post, nedostat se do blízkosti lidí, kteří si na koncert přišli jen povídat, nenechat se odstrčit a nikoho nenaštvat tak, aby na vás křičel. Samotný koncert si bootlegáři moc neužijí. Opravdové uspokojení nastává až doma, ve chvíli, kdy si ostatní účastníci koncertu sami sobě slibují, že už nikdy nebudou tak vyvádět a pít. "Doma si totiž všimnete takových věcí, kterých na koncertě nikdy. Bootleg pro mě zachycuje krásy živý hudby, která v tu chvíli jde přímo z muzikantů. V tom je fantastickej," vysvětluje nadšeně Audio.
Němci, ty to znaj
Bootlegáře doslova přitahují akce, na kterých panuje takzvaná magická atmosféra. Co to je? "Musíš jít na koncert s lidma, o kterejch víš, že ti tu atmosféru udělaj," říká Audio a popisuje jednu svou nahrávku, na které dav fanoušků zpívá unisono s kapelou. Okamžitě dodává, že jen při vzpomínce na to mu přebíhá mráz po zádech. Ovšem ne všude jsou diváci z přítomnosti někoho s kamerou nebo mikrofonem nadšení. Zvlášť když se taková osoba cpe dopředu na lepší místo.
Oba pánové se shodují v tom, že lidi v Rakousku a Německu jsou k bootlegářům daleko vstřícnější. Je to tím, že je tam tohle hobby mnohem rozšířenější. "Když tam někoho požádáš, aby byl ticho, že nahráváš, tak má k tomu respekt a je ticho. A po koncertu si řekne o nahrávku. Když nahráváš tady, tak tebou nějakej ožralej Janek začne třást, co to máš a co to děláš," vysvětluje Audio a pokračuje "Když jsem jednou nahrával v Německu, tak stačilo, když jsem se tlačil dopředu, říct, že hledám lepší zvuk a všichni mi udělali místo. To bylo úžasný."
| Beatles v odpadcích Bootlegy nejen ve smyslu ilegálních koncertních záznamů, ale ve smyslu nahrávky, která se nikdy neměla objevit venku, se mezi lidmi poprvé začaly objevovat už v šedesátých letech. Prvním opravdu slavným bootlegem je deska Great White Wonder Boba Dylana, kterou v roce 1969 vydali dva zaměstnanci nahrávací společnosti. Podplatili dělníky v lisovně a bylo to. Deska obsahovala Dylanovy nevydané písně a těm dvěma chlapíkům, kteří ji rozváželi po Americe v kufru auta a prodávali po ulicích, přišlo líto, že by je nikdo nikdy neslyšel. Vedení nahrávací společnosti se asi pěkně vyděsilo, když tyto písně po pár týdnech černého šíření začala hrát i rádia. Takovému vydavatelství pak nezbylo nic jiného, než tyto skladby rychle oficiálně vydat (pod názvem Bassement Tape) a honem na nich ještě něco vydělat. I The Beatles se mohli chlubit (nebo zlobit) velice žádaným bootlegem Kum Back (1969), který obsahuje nevydané písně, ale i zkušební demoverze slavných písní. Bootleg byl pořízen během nahrávání alb Let It Be a Abbey Road. Velká část bootlegů v této době vznikala náhodou díky popelnicím kolem nahrávacích studií. Než někomu došlo, že tenhle odpad může mít cenu zlata, nepoužitý materiál se do nich dlouhou dobu prostě vyhazoval. |
O co je tahle komunita uzavřenější a pro "cizince” neproniknutelnější, o to čilejší ruch v ní panuje. Občas samosřejmě nastává pro nás laiky trochu komická situace, že se na jednom koncertu, na jednom "nejlepším místě” potkají dva chlapíci s ukrytou aparaturou, stojí vedle sebe a mlčky si rozumí. V takovém případě si chlapci vymění kontakty a svoje bootlegy si pošlou už jen pro porovnání.
Ovšem není radno v takové situaci stát blízko u sebe. "Když vás někdo chytí, dostane dvě mouchy jednou ranou,” varuje Video. "Nejdůležitější je, aby vždycky přežila aspoň jedna verze koncertu. To znamená, když chytí mě, tak budu rád, když se to povede někomu jinýmu. A naopak." Na internetu ale najdete koncerty, na které se vydala dobrá desítka video nahrávačů naráz a společně pak vytvořili téměř profesionální záznam.
Jak proniknout dovnitř
Jak spolu bootlegáři komunikují? "Internet to zjednodušuje, díky tomu znám téměř osobně lidi od Peru po Rusko," říká Audio. Ale než se v této komunitě zorientujete a lidi vás začnou brát vážně, nějaký čas to přirozeně trvá. "Taky mi nevěřili, když jsem mezi ně přišel," vzpomíná Audio. "Ale podařilo se mi nahrát jednu věc, kterou jsem dokázal zpracovat a nabídnout nejrychleji z těch, kdo ji taky nahrávali."
Audio hrál vždy prý fér a proto neměl na cestě do pirátské elity problémy. Pokud jste známý bootlegář, dost často vás oslovují lidé, kteří s vámi chtějí měnit svoje prvotiny za vaše majstrštyky. Pokud se ve vašem okolí někdo takový ohlásí, nejlepší způsob, jak si ho proklepnout, je informovat se na něj u vašich známých. Pokud projde prověrkou, můžete se s ním o něčem bavit. Pokud projde s varováním, že jeho práce není zas tak výjimečná, můžete to zkusit.
"Já jsem jednou z nostalgie pomohl začínajícícmu klukovi a on se mi pak odměnil tím, že se mi ozval s něčím, co nikdo jinej neměl," vzpomíná Audio. Samozřejmě tu jde o stoprocentní důvěru. Jakékoli nekalé úmysly bývají brzo odhaleny a dotyčný člověk rychle končí. "Samozřejmě si změní přezdívku, ale takovým lidem to nikdy dlouho nevydrží," potvrzuje pan Audio.
Srdcařina
Samozřejmě se nemůžeme vyhnout zásadní otázce. Jak je to s penězi? Je přeci jasné, že spousta fanoušků bude ochotná za kvalitní raritní živák takových U2 nebo Coldplay zaplatit tučnou sumu. Není žádné velké tajemství, že koncertní bootlegy se dají bez větších problémů sehnat i v jednom hudebním bazaru přímo v samotném centru Prahy.
Když se tam později jdeme podívat, neoplývá zrovna velkou nabídkou. Je tu k dostání všehovšudy pár neoficiálních živáků Led Zeppelin a Iron Maiden z Německa. Když se ptáme prodavačky, jak k nim přišli, říká, že je nejspíš někdo dal do komisního prodeje, ale že neví, že je jenom prodavačka. Takových konců "vlastních děl" se samotní bootlegáři, alespoň podle toho, co říkají, bojí. "My sami na tom nevyděláme nikdy ani korunu," říká rezolutně Audio. "A teď nemluvím o tom, že výdělek nepokryje náklady. Teď mluvím o tom, že jsme za nic z toho co děláme nikdy nechtěli ani halíř. Spíš se už stalo, že to slyšel někdo další a začal se zajímat o originální nahrávky takže už to taky párkrát dopadlo jako propagace. Ať už to komukoli připadá třeba jako bláznovství, my to děláme kvůli muzice," tvrdí s Jánošíkovským přesvědčením oba pánové.
A svoje slova potvrzují už tím, že se do detailu věnují ne zrovna nejlevnější postprodukci, aby "jejich" nahrávka vypadala co nejlépe. Například pan Audio své bootlegy opatřuje i vlastními barevnými booklety na křídovém papíře. Vědomě tak vytváří iluzi fiktivního "oficiálního" alba. "Když jsi v akci, tak si užíváš už to, jak si představuješ, jak si to vyrobíš, jak to bude vypadat. Procházíš se a hledáš situace, který by tě oslovily a to s plným vědomím toho, že hledáš třeba fotku na obal," říká Video a v očích se mu to blýská nadšením.
Právo a pořádek
Nadšenectví je hezká věc. Krátce po naší konspirativní schůzce, ze které jsme odešli s přesvědčením, že minimálně tihle koncertní piráti jsou ve a ze všeho nejvíc hlavně zarytí fanoušci – ne nějaká teroristická organizace, jsme se snažili zjistit, jaké pro ně může mít jejich koníček právní důsledky.
Jenomže, když jsme se dovolali na Ochranný svaz autorský (OSA), posílali si nás z jedné linky na druhou, protože nikomu se problém bootlegu nezdál ani povědomý. Skončili jsme na stole Petra Plášila, který nám vysvětlil, že OSA s koncertními bootlegy nemá žádné zkušenosti a zabývá se hlavně černými kopiemi oficiálních hudebních nosičů. Jak řekl pan Plášil: "S námi se to neřeší. A právní postihy vzejdou až z šetření policie ČR."
Ostatně, o míře tolerance ke koncertním pirátům svědčí i přístup některých kapel, které natáčení tolerují a jiné (jako třeba U2) dokonce na svých oficiálních stránkách sympaticky uvádějí, které bootlegy jsou podle nich nejhodnotnější. Vyplatí se jim totiž bojovat proti jinému druhu záškodnictví, jako je vypouštění nehotových děl ukradených ze studia na internet.
Floydi neletí
Těžko určit, které koncerty a kapely jsou na této scéně nejvíce žádané a obdivované, vlastně se dá říci, že tu s trochou snahy seženete cokoliv, na co si jen vzpomenete. Nejprofláklejších kousků se na tzv. p2p sítích válí zadarmo ke stažení spousta. Nicméně všichni se shodnou na tom, co až tak moc neletí. "Nikdo nedělá bootlegy Floydů," říká Audio.
Proč? "Víš, že jejich koncert bude stejnej jako deska. Kapely, který si stavěj image na tom, že zahrajou na pódiu přesně to, co hrajou ve studiu, jsou třeba skvělý, ale ne pro nás," říká. Až se tedy příště o vás v kotli otře trochu vystresovaně vypadající pán s tříčipovou kamerou, uvolněte mu místo a nehlučte. Pomůžete tak lidstvu uchovat jedinečné okamžiky a když budete hodní, třeba vás nějaký bootlegař pustí do svých archivů. Jak jsme sami viděli, skrývají se tam neskutečné poklady...
