Skandál je na světě, další běh událostí na sebe nenechá dlouho čekat. Vedení TV Luna definitivně ruší Müllerovu talk-show “Müllerád”, vyšetřovatelé horečnatě zkoumají, zda se – až do této doby celkem nenápadně vyhlížející slovenská pop-hvězda - dopustila trestního činu či nikoliv. Pod tlakem médií se vzápětí Müller distancuje od jakéhokoliv používání drog a zároveň popírá, že by k tomu někoho nabádal.
Přibližně ve stejné době na vlnách rádia Fun doznívá Müllerův protidrogově laděný song, který je paralelou kampaně HZDS “Miluj život a nie drogy”. Zpěvák opětovně vydává prohlášení, kde se nechává slyšet, že se distancuje od jakéhokoliv používání drog - zároveň však prohlašuje, že ten kdo tvrdí, že drogy jsou špatné, neví, o čem mluví. Jeho jednání tak chvílemi skutečně vypadá, jako by byl pod vlivem omamných látek.
Publikum Richarda Müllera, o kterém on sám tvrdí, že jej pracně a dlouho získával, se skládá převážně z posluchačů hudby středního proudu, tedy občanů slušně vyhlížejících i slušně se chovajících. Publikum mu evidentně nerozumí a neví, co si o jeho faux-pas má pomyslet. Jedni shovívavě krčí rameny, usmívají se a říkají – je to umělec, nebuďme tak přísní, druzí se od Müllerova skandálního činu rázně distancují, kolegové z branže s ním nechtějí mít nic společného.
Müller skutečně nepatří mezi rockové bouřliváky, od kterých se podobné výstřelky dají očekávají, a kterým se dá ledacos tolerovat. Na koncerty nejezdí v rudém cadillacu, při produkci se nepoškozuje ani netrhá netopýrům ušaté hlavičky, aby je pak – potřísněn krví - házel do rozbouřeného kotle. Má poklidné texty i melodie, jež ho řadí mezi umírněné středoproudaře. Těší se z toho, že jeho věrní za ním po koncertech chodí, svěřují se mu, ptají se ho a povídají si s ním. “Ty, Riško, nemal bys špetku pervitinu…?”
