Slibovanou jedenáctou řadovou desku sice Lenny Kravitz do O2 areny nepřivezl, ta vyjde až v září, několik nových písniček už však do setlistu zařadil. Jednou z nich nazvanou We Can Get It All Together koncert odstartoval. A od začátku bylo jasné, že víc než na vizuální pompéznosti bude stavět na muzikantské preciznosti své i svých spoluhráčů.
Raise Vibration TourAutor: Lenny Kravitz Místo konání: O2 arena, Praha 2. června 2018 |
Scéna nezahrnovala žádné okázalé rekvizity, jen stěnu, která dávala vyniknout světelným hříčkám. Kravitz zvolil pestré barvy, takže se mísily žlutá s modrou, zelená s červenou i fialová s tyrkysovou, někdy ve formě uměleckých obrazců, jindy neuroticky blikaly nebo se spojily v duhový kouř. Ale byl to skutečně jen doplněk jinak výhradně hudební show.
Trochu zamrzela absence velkoplošných obrazovek. Diváci stojící v zadní sekci se tak museli snažit, aby dění na pódiu kromě sluchu vnímali i očima, zvlášť když fanoušci před nimi každou chvíli zvedali nad hlavy telefony, aby si chlapíka v upnutých kalhotách chrlícího jednu známou kytarovou linku za druhou natočili.
Byť ke Kravitzovi neodmyslitelně patří právě ostré elektrické kytary, na kterých postavil své největší hity z devadesátých let, nejzajímavější na něm ani v jeho čtyřiapadesáti letech není rocková řachanda, nýbrž multižánrovost. Vlivy černošské hudby jsou v jeho repertoáru nepřeslechnutelné a způsob, jakým proplétá syrový rokenrol s funkem, soulem nebo moderním r’n’b, nepřestává udivovat. Byly to právě písně jako soulově procítěná It Ain’t Over ’Til It’s Over nebo reggae okořeněná I Belong To You, které nejvíc utužovaly dobrou náladu v publiku a podněcovaly k tanci.
Výborně ovšem zafungovala i žhavá novinka Low, kterou pohání funkový rytmus i studiově použité vokály Michaela Jacksona. Poslední z čerstvých kusů It’s Enough zase ukázal, že Kravitz se bude na desce Raise Vibration zabývat i globálními problémy, jako jsou válka nebo ekologie.
Dvě hodiny newyorský rodák úspěšně přesvědčoval, že muziku cítí opravdu celým tělem. Občas mohl zvolit i přímočařejší formu podání – sóla pro kytary, bicí i dechy a mnohaminutové jamování kapely se sice u jeho koncertů již očekávají, ale někdy přece jen brzdí spád vystoupení. Pokud se písnička natáhne k patnácti minutám, stává se z ní spíš zážitek pro fajnšmekry než prostředek, jak udržet halu ve varu. A nezměnil to ani náhlý výskyt zpěváka přímo mezi diváky, kam si během Let Love Rule na chvíli z pódia odskočil.
V samotném finále byl naštěstí o dost údernější. Hity jako Fly Away, Again i rozlučkovou Are You Gonna Go My Way vysypal z rukávu s naprostou samozřejmostí, stejnou pozornost si však vysloužila i romantická balada I’ll Be Waiting. Publikum dostalo vše, co od Lennyho Kravitze očekávalo – hity, muzikantskou zručnost i důkaz, že žánrové škatulky jsou někdy zbytečné.
