Odkud vítr vane, je jasné od prvních okamžiků úvodní a zároveň titulní skladby debutového alba It Won’t Always Be Like This. Ihned, jak Elijah otevře ústa. Jablko se v tomto případě skutečně zakutálelo jen pár centimetrů od stromu, jeho hlas je Bonovi podobný až neuvěřitelně. Hudba logicky vychází ze stejného mustru jako U2, čili žádné velké překvapení.
Nedá se sice říct, že by Inhaler U2 vyloženě kopírovali, byť ty hymnické refrény zejména v první půlce alba vyloženě odkazují na pozdní, invenčně ne tak silné a vyrovnané desky slavné čtyřky. Nebo ještě jinak – Inhaler znějí jako kytarovky, které z U2 svého času rovněž čerpali.
Všichni ty Snow Patrol, Keane a podobní, kterým šlo hlavně o efekt, méně už o niterný prožitek. Formálně je debut Inhaler v pořádku, kapela je skvěle sehraná, mladý Bono zpívá jak o život, s rodinnou hřivnou v podobě barvy hlasu zachází ukázkově a urodilo se i pár hitů.
V čem se tedy rýpat? Třeba v tom, že to celé zní až moc dokonale a vyleštěně. Inhaler jako kdyby přeskočili fázi syrovosti, autenticity, hledání vlastního výrazu a rovnou debutovali deskou, která zní, jako by v jejich diskografii byla už nejméně šestá.
Pocitu „strojové“ příchuti na patře se ne a ne zbavit, a i když se některé písně usadí v hlavě už po prvním přehrání, cosi brání se desce plně oddat, zamilovat si ji. Abychom nechodili daleko, schází jí to, co měli v začátcích U2 a díky čemu se dostali tak vysoko – oheň, vášeň, život.
Ne snad, že by Inhaler byli vyloženě ničemní, slušné práce na desce odvedli dost a třeba taková My Honest Face je pecka. Jsou evidentně cílevědomí, sebevědomí, zároveň se ale uchylují k příliš snadným řešením a propadají mnohokrát slyšeným klišé.
It Won’t Always Be Like ThisInhaler |
V ranku kytarové hudby je čím dál těžší přijít s něčím neotřelým a Inhaler o to nejspíš ani neusilovali. Velká kapela z nich zřejmě nebude, další The Smiths v žádném případě. Tedy ne že bych takový zázrak v nejbližších letech čekal, to je spíš ryze soukromé zbožné přání. Úplně stranou zamést je ale nelze.
Bylo by hezké moci si říct: poslední desky U2 sice už za moc nestojí, ale nevadí, naštěstí můžeme poslouchat Inhaler, který „staříkům“ ukázal, jak se dělá jiskrná a energická hudba. Bohužel to tak úplně neplatí.
