Těžko říct, nakolik lze brát vážně tvorbu kapely, v jejímž čele stojí člověk, z něhož v rozhovorech z poslední doby padají slova a věty, nad nimiž lze přinejmenším nevěřícně kroutit hlavou. Ponechme stranou politiku, o tu teď nejde, byť se Jožo Ráž v tomto ohledu už několikrát vyjevil velmi kontroverzně. Ale co hudba?
Žádnou neposlouchám, nesnáším ji. Neumím na nic hrát, necvičím. Dalším dechem pak pan Ráž dodá, že Elán je samozřejmě nejlepší kapela ve vesmíru, dokázala to, co žádná jiná, má na kontě tři sta (!) hitů a pořád je na špici.
Netuším, jakou roli v těchto prohlášeních hraje věk a jakou podivný smysl pro humor, ale když se opakovaně dívám na klip Bulvárne krysy a poslouchám píseň Nedráždi Ráža bosou nohou, mám pocit, že tady opravdu není něco v pořádku.
Vraťme se na zem. Elán opravdu není nejúžasnější „česko-slovenská“ kapela všech dob, jak se její leader Jožo Ráž domnívá. Nikdy jí nebyla, její uhlazený a za každou cenu líbivý poprock měl možná v dobách 80. let pro jistou část lidí určitý půvab, ale poslouchat její aktuální album Najvyšší čas je utrpení. Kde začít?
Třeba unaveným a znuděným Rážovým projevem, z něhož čiší, že zpívá jen proto, aby zpíval. Samozřejmě nelze očekávat, že bude mít i v 64 letech pěveckou formu jako před lety, ale snad by nemusel tak okatě dávat najevo, že ho pobyt za mikrofonem otravuje a nebaví.
Hudební hmota je bezkrevná, upachtěná, uhnětená z ožvýkaných melodických motivů a zoufalé snahy vykřesat hit z něčeho, kde zkrátka nosný nápad není. Jedna píseň defiluje za druhou nevzrušivě a otravně, jako když vám pod okny projíždějí tramvaje. Bezmocně zatínáte pěsti. Pár procitnutí z pocitu mizérie nabízí položky, kdy Ráž ztichne a zpěvu se ujme někdo jiný.
Najvyšší časElán |
Ne snad, že by skladby Nádherne strapatá nebo Láska je keď nevieš klamať byly nějak výjimečné, ale alespoň má Vašo Patejdl příjemnější hlasový projev. Dalším celkem vítaným osvěžením jsou dechy v Skúsme to znovu, díky nimž má píseň lehkost a vzdušnost, což tak zoufale chybí zbytku alba.
Dusivý pocit vlastní výjimečnosti a nedotknutelnosti graduje v už zmíněné skladbě Bulvárne krysy. Je celkem pochopitelné, že Rážovi a spol. leží bulvární novináři v žaludku, ale vyřizovat si s nimi účty takhle nevkusně, lacině a prvoplánově je prostě faux pas. Diletantská práce bez špetky nadhledu. Upocená a křečovitá stejně jako skladba a koneckonců i celá deska.
