The Chemical Brothers

The Chemical Brothers | foto: EMI

Chemici vyvinuli extrakt z vlastního mládí

Šestá řadová deska tanečních legend nepřináší nic nového, ale ani neklesá pod jejich standard.

Vlastně by teď měla nastat pro The Chemical Brothers ideální doba. Skoro všechny nové nezávislé kapely, které vytvářejí něco jako zvuk současnosti, mají něco společného s taneční muzikou. Buď jí alespoň míchají s punkem (jasně, „nu-rave“) a nebo už dělají nepokrytě dance music – viz velký francouzský objev Justice, na který se snáší chvála ze všech stran.

V roce 2007 se prostě uzavřelo další kolečko nekonečné cirkulace pop music, motající se čím dál víc v kruzích, a opakuje se tak situace z druhé poloviny devadesátých let – retro rock je nuda, nažhavme synťáky a pojďme trsat. Takže zatímco nedávno se spousta lidí určitě smála tomu, jak už se i jména jako The Chemical Brothers propracovala z průkopníků na dinosaury, dnes je možná budou nosit na rukou jako ty zásadní a kultovní tatínky trendu, který teď zase jede.

Jenže i v případě, že se tak opravdu stane, Tomovi a Edovi to mládí nevrátí. A to, že jejich mládí je v trapu, dokazuje ze všeho nejvíc právě jejich nové dílo. I když si myslím, že ta deska zní současně a že to rozhodně není utrápené retro, problém je v tom,  že i tak zůstává We Are The Night  pořád jen odvarem z doby, kdy byli Chemický bráchové na vrcholu tvůrčích sil. Věřím tomu, že jako producenti makají pořád stejně poctivě, akorát že už z toho tak nějak neběhá mráz po zádech.

Deska je jako vždy poskládána příběhově – od extatického začátku přes podivný prostředek až k melancholickému závěru. Opět jsou tu repetitivní nátěry, stejně jako zadumané náladovky. Opět typicky chemikálovské pískavé zvuky, často zběsilé střemhlav beaty a všežravost, co se shromažďování samplů týče. Opět jsou tu dobře zvolení a zase překvapiví hosté, na jejichž výběru je znát, že Tom a Ed mají pořád dobrý přehled.

Tak jako na minulé desce hostoval Kele Okereke z Bloc Party, tentokrát jsou tu za progresi floutkové z Klaxons a společná píseň All Rights Reversed zní... no  prostě jako remix Klaxons. Na americkou prog-rockovou skupinu Midlake připadla závěrečná posmutnělá věc se silným sloganem  „jak se jednou rozbrečíš, prášky ti nepomůžou“, dále tu je folkrockový písničkář Willy Mason, který má na svých dvaadvacet neuvěřitelně vyzrálý hlas, nebo rapper Fatlip, bývalý člen The Pharcyde.

Fatlip vystupuje v nejpodivnější skladbě na desce, která se jmenuje The Salmon Dance, tedy Lososový tanec a je to spíš scénka než regulérní song.  Hříčka o rybím tanci, prokládaná zajímavostmi ze života lososů je sympaticky švihlá, na druhou stranu ale začne být po vícero posleších už poněkud otravná.

Když už jsme u výčtu skladeb – tahle deska snad poprvé v historii The Chemical Brothers neobsahuje pořádný hit, což prozradil už fakt, že za  pilotní singl bylo vybráno nepříliš výrazné  elektro-disko Do It Again.  Žádné Galvanize, žádné Star Guitar, o Hey Boy, Hey Girl o Block Rockin´Beats ani nemluvě. 

Co z toho všeho plyne? Především to, že do konce recenze mi už zbývá jen nějakých osm set znaků, což je pro mě neobyčejně dobrá zpráva. Přiznávám totiž, že se mi o téhle desce fakt strašně špatně psalo – z We Are The Night totiž bohužel neleze nic, kvůli čemu byste se do té desky opravdu zamilovali a proč byste do ní chtěli pronikat a rochnit se v ní. Neleze z ní mnoho emocí, spíš dobře odvedené řemeslo, které můžeme nazývat třeba „být Chemical Brothers.“

Ale zase abych těm dvěma nekřivdil – We Are The Night pořád nespadá do kategorie špatných desek, i z hlediska světové produkce je to stále kvalitní, propracovaná a dobrodružná hudba. The Chemical Brothers nechybí ani v roce 2007 odvaha, hravost, cit pro kompozici a  ani ten za každých okolností tolik potřebný nadhled. Chybí jim hity, spontánnost a taky nějaký vlasy, ale s tím už je před čtyřicítkou potřeba tak nějak počítat.  

Chemical Brothers - We Are The Night
EMI
Nej skladby: Saturate, We Are The Night, The Pills Won't Help You Now

Hodnocení Filter: 70% 

DISKOGRAFIE:
Exit Planet Dust (1995)
Absolutní klasika. Sirény, kytarové samply, na svou dobu revoluční protknutí taneční hudby s rockovou naléhavostí. Bible breakbeatu!

Dig Your Own Hole (1997)
Absolutní klasika číslo dvě. Model z debutu ještě dotáhli a posunuli k větším extrémům. Block Rockin´ Beats a Setting Sun s Noelem z Oasis patří k nejdůležitějším skladbám devadesátých let.

Surrender (1999)
Chemici už jsou etablované hvězdy a chybí moment překvapení, i když deska je mnohem písničkovější než její předchůdkyně. 

Come With Us (2002)
Naopak dosti tanečně laděná deska už podle některých zaznamenává výpadek z formy, na druhou stranu obsahu několik báječných momentů – viz singl Star Guitar, znějící jak My Bloody Valentine na extázi.
 
Push The Button (2005)
Trochu podivné a docela složité album, obsahující dlouhé psychedelické kompozice, ale i překvapivý rádiový hit Galvanize.