RECENZE: Honza Nedvěd ve filmu dojímá sám sebe. O bratrovi nepromluvil

Dřevěná bouda, v níž Jan Nedvěd skládá, zosobňuje největší vpád do soukromí, jaký písničkář dovolil kameře ve filmu Tahle doba není pro nás. Manželku několikrát láskyplně zmíní, o bratrovi ani slovo.

Fotogalerie4

Z filmu Tahle doba není pro nás | foto: Ji.hlava

Režisér Jan Látal sledoval hudebníka, jehož portrét uvede ČT2 v úterý, na nejnovějším turné. Zachytil i pár politických motivů od Nedvědova vystoupení pro Milion chvilek až po volbu jména očekávaného potomka – „Andrej ani Miloš to nebude.“ 

Ale pod fasádu lidového barda od táborových ohňů jej písničkář buď nepustil, nebo pod ní nic jiného než „chatový tramp“, jak se sám nazývá, skutečně ukryto není.

Nedvěd nejenže své publikum obratně dojímá, v dokumentu ukazuje, že i sám je takříkajíc „sebedojímací“. Snad každý jeho záběr se opírá o nostalgii, ať hledí na svou dávnou, nyní zpustlou chatku, kterou dal synovi, nebo ve své současné chatě u Berounky pozve do přístřešku, v podstatě lepší kůlničky, kde má svou pracovnu. 

Tamní vymýšlení nové písně takřka v přímém přenosu poskytuje vůbec nejzajímavější a nejdůvěrnější prvek snímku, totiž názornou ukázku metodického řemesla.

Ovšem jinak se portrét nese v duchu Nedvědova stesku, že „tohle není doba pro mou generaci, dnes platí jiný systém hodnot“. Jako z jiných časů působí rovněž unifikované kulturní domy, v nichž vystupuje a kde si s ním převážně starší dámy nadšeně notují, že „holky těžký to maj“. 

Kutilsky si coby vystudovaný elektrotechnik upravuje odposlech – „chřipka mi vzala trochu sluchu, trochu očí“, ale jinak plní, co fanoušci očekávají, tedy tiskne ruce, objímá se, podepisuje, děkuje za dárky včetně obřího koláče ve tvaru srdce. Ovšem Nedvědův jídelníček během šňůry vypadá jinak, základ prý tvoří konvice na čaj a kávu plus „něco v aspiku“.

A to je všechno, co se divák dozví. Po většinu času se Nedvěd prochází a vzpomíná, kochá se přírodou, zabloudí ke kolejím, k řece. Romantická stylizace barda s kytarou dostoupí vrcholu při aranžovaném setkání se skupinou mladých trampů, se kterými si – zase dojat – zazpívá.

Jisté zpochybnění kultu zkusí režisér nastolit pomocí několika parodií Nedvědových hitů v podání mladší muzikantské generace, mimo jiné Baumaxy, který tvrdí, že jde o folkový kýč, třebaže kvalitní, „a to nejde hrát navážno“. 

Tahle doba není pro nás

50 %

Scénář a režie Jan Látal, účinkují Jan Nedvěd, Xavier Baumaxa, Vilém Spilka

Kinobox: 83 %

IMDb: 8.2

Paradoxně však parodie vycházejí daleko hloupěji než zlehčované originály; ostatně tu také spravedlivě zazní, že „jenom Nedvědi,  Pink Floyd a Stouni vyprodali Strahov“.

Zkrátka když si Nedvěd zabrouká „Vlajka vzhůru letí“, sentiment svou naivní opravdovostí až odzbrojuje. Jenže dál se režisér nedostane, jde opatrně po srsti, stáhne se, když jej Jan Nedvěd osočí, že „pro koho skládám, je špatná otázka“, a na bratra Františka Nedvěda se ani nezeptá. Jako by nic nesmělo rušit obrázek tklivého pěvce Stánků.