Stojí u pásu v mlékárně, druhou práci si bere domů. Sedmiletá dcerka je hluchoněmá - málem se chce říci naštěstí, protože takové věci by dítě nemělo slyšet; nesnáší školu a na matčiny vytáčky, že tatínek odešel, reaguje: „Do jiného vězení?“
Načež se ozvou úřady, že v manželově případě šlo o justiční omyl, pravý pachatel se přiznal; omlouváme se, „byla to Boží vůle“. Příbuzní mrtvého se derou o odškodné a současně se objeví záhadný muž, který chce ženě s dcerkou pomoci, od peněz po nový byt, neboť „vdovy, majitelé psů či koček a narkomani jsou nežádoucí nájemníci“.
To je současný Teherán, jak jej velmi střízlivě, civilně a čistě popisuje tandem spojený scénářem i režií, Behtash Sanaeeha a Maryam Moghadamová, která si též zahrála hlavní roli.
Svět má moderní detaily, hrdinka si barví vlasy, kouří na balkoně, řídí vůz, dokonce vyrábí vázy se srdíčky k svatému Valentýnu. O to těžší je přijmout „vůli Boží, jestliže se zmýlí všichni soudci“, a tamní obhajobu trestu smrti.
Škoda, že divák se mnohem dříve než hrdinka doví, kdo je tajemný spasitel, co jej k dobročinnosti vede a jaké vlastní smutky prožívá. Vzájemné chování dvojice pak svou zdrženlivou zdvořilostí až dráždí, i když se role obrátí a žena naopak pomáhá muži v nesnázích.
Nicméně překvapivá, přesto logická pointa znovu připomene osudovou sílu navenek tichého snímku, který by v kinech nemusel skončit ve skladu výběrových festivalových položek.
