Možná právě proto, že se vzdal experimentů, film u porotců ve Varech nezabodoval, nicméně ve Filadelfii si Amerika vybojovala cenu diváků a na festivalu v Jeruzalémě dostala Ošrat Ingadašetová trofej pro nejlepší herečku s odůvodněním, že v roli květinářky „dodává barvu a emoce světu zobrazenému jako chladné a nemilosrdné místo“.
Je pravda, že ústřední postavy zaklíněné v neřešitelném milostném trojúhelníku zažívají traumata spojená s minulostí i současností. Zároveň však Amerika obsahuje spoustu poezie, něhy a hlavně barevných i hudebních odstínů, s nimiž režisér Ofir Raul Graizer zálibně čaruje. Jejich pomocí jednak šikovně bruslí mezi hrozícími přívaly sentimentu, jednak buduje beze slov podmanivou náladu na pomezí smutku a touhy.
Vlastně celá Amerika stojí kdesi na pomezí. Jak shrnula jedna zahraniční recenze: „Příběh filmu je zasazený mezi květinářstvím a starobylým klášterem, mezi bazénem v Chicagu a Středozemním mořem, mezi životem a smrtí – někde uprostřed.“
Právě z Chicaga, kde působí jako plavecký trenér, se hrdina po deseti letech vrací domů do Izraele, aby pohřbil svého otce. Setkání s blízkým kamarádem z dětství zrodí společnou výpravu po stopě dávných klukovských dobrodružství, kde se však bezstarostná hravost promění v osudovost během jediného okamžiku, který navždy ovlivní životy dočasného navrátilce, místního kamaráda i jeho snoubenky.
Putování v čase i prostoru má občas znaky mechanické schválnosti, na druhou stranu je třeba uznat, že z melodramatické zápletky hraničící s banalitou dovedl tvůrce vymodelovat vcelku osobitou podívanou.
Vzhledem k tomu, že jde o teprve druhý celovečerní projekt Ofira Raula Graizera a že jeho předchozí titul Cukrář slavil mezinárodní úspěch s obdobnou vypravěčskou poetikou, dá se na jeho příští projekt čekat s nadějemi. Ostatně se traduje, že právě třetí film bývá pro potvrzení talentu rozhodující.
