Mezi Godardem a videoklipem

- Nedostatkem souvislého příběhu sledujícího příčinné zápletky připomíná francouzský film Marie z Andělské zátoky nástup tamní nové vlny. Také Godardův dnes už klasický titul U konce s dechem vyvolával zprvu v divákovi pocit, že režisér - puzen nutností redukovat kilometry natočeného materiálu na únosnou délku celovečerního filmu - prostě stříhal a stříhal bez ohledu na to, že sem tam vzala logika zasvé.

Godardův o pětatřicet let mladší krajan Manuel Pradal také nedbá na dějové souvislosti a rozhodně nepatří k těm, kdo se obtěžují vysvětlovat divákovi, jak došlo k tomu, co hrdinové filmu prožívají. Koneckonců i Orso, ústřední postava jeho snímku, patří podobně jako Godardův a Belmondův Michal alias Lászlo - mezi takzvané kriminální živly: utekl z polepšovny, živí se okrádáním pasažérů směřujících nočními vlaky z Francie do Itálie. Ovšem charakterem velmi prozaické zlodějské profese už se Pradalův film odchyluje od svého v podstatě romantického pravzoru. A také titulní postava a Orsova partnerka Marie, vnějšími znaky připomínající další, byť negodardovský symbol šedesátých let Brigitte Bardotovou, má dost daleko k dobovému předobrazu ženydítěte. Její vstřícnost vůči mužstvu z americké námořní základny v Zátoce andělů, nikterak nebránící navázání vztahu s Orsem, rozhodně netají nic osudového. Nelze mluvit ani o cynismu, neboť ten je jen rubem romantismu, zatímco oba hrdinové Pradalova filmu jsou puzeni spíš smysly než city korigovanými rozumem. Právě v tom jsou možná současnější, než je chtěl tvůrce ukázat: za předpokladu, že mu šlo o to něco ukazovat, či dokonce sdělovat, jak bývalo (a mnohdy ještě bývá) zvykem režisérů.
Tato pochybnost ovšem neznamená, že by film o ničem nevypovídal. Rozhodně vypovídá o schopnosti Manuela Pradala zaútočit za pomoci kameramana Christopha Pollocka na divákovy smysly až šokující krásou videoklipově barevných a barvitých záběrů přímořské krajiny, skalnatých útesů svažujících se k hladině azurového moře, sluncem vyhřátých pláží omývaných vlnami, košatých pinií i drsných opuncií. Vypovídá o umění režiséra vybrat si představitele, kteří nevyvolávají žádné asociace a jejichž autenticita tak dává zapomínat jak na nedostatky hereckého projevu, tak na slabiny scénáře. Vypovídá o talentu spojit nezávisle na syžetu co nejvíce divácky atraktivních motivů včetně fotbalu a formule 1. Vypovídá především o ambicích tvůrce sice debutujícího na poli celovečerního filmu, ale už zhýčkaného úspěchy na studentských festivalech.
Pradalova Marie z Andělské zátoky byla uvedena v Týdnu kritiky v Benátkách v roce 1997; přestože ji tamní publikum vypískalo, film oběhl od té doby řadu světových přehlídek. Všude dráždí a provokuje, ale současně okouzluje. Právě to jej nepochybně povyšuje nad průměr.

Autorka je filmová publicistka Marie z Andělské zátoky
(Francie 1997)

scénář a režie Manuel Pradal
hrají Frédéric Malgras, Vahina Giocanteová a další
distribuce Cinemart
čas 90 minut, titulky
.


Témata: Vlak