Viděl jsem to představení a po něm jsem mohl osobně poděkovat Tomáši Töpferovi. Hlavně za to, že se na Vinohradech "neexperimentuje", že režisér nepřekrucuje klasiku podle svých představ a že herci mohou skutečně hrát.
Bylo na co se dívat a co poslouchat. Po řemeslné stránce - všem sedmi hercům bylo rozumět. To není v mnoha divadlech pravidlem, bohužel. Všichni žili svými rolemi, nevymýšleli si mimo ně (že, pane Donutile, mluvím o vás), ale poctivě hráli to, co jim text předepisoval.
A po stránce umělecké? Divadlo je od slova dívat se. Utrhl jsem na chvíli oči od jeviště a podíval se do hlediště. Byli v něm příslušníci mé - tedy starší a staré generace. A všichni napjatě sledovali výborné herecké výkony, byli plně zaujati.
Pochopitelně největší zásluhu o kvalitu představení má ústřední dvojice. Paní Havlová podává velmi solidní výkon, ale Tomáši Töpferovi umožňuje skvělý text naplno rozehrát jeho vyzrálé umění. Bylo potěšením sledovat ty dva ojedinělé herce. Byl to zážitek, který je dnes - v době blábolů (jak já říkám "modernímu umění obřích nafukovacích černých člunů či počmáraných pláten, ve kterých pouze komičtí kurátoři vidí cosi jiného než barevné skvrny) v mnoha směrech umění - mimořádný.
