„Lucerna v Dlouhé se stane jednou z událostí sezony,“ psali jsme v závěru recenze nejnovější inscenace Jiráskovy klasiky, která se vydařila pražskému Divadlu v Dlouhé. Co se hodnocení týče, stal se nakonec kus s plným názvem „Lucerna (český mýtus)“, tím úplně nejlepším. „ V Dlouhé to totiž vzali přesně půl na půl, na jedné straně adaptují klasickou látku s citem, na straně druhé tak činí s veselým nadhledem, aniž by však sklouzli k levné a nabízející se parodii,“ psali jsme dále. „(Režisérka Hana) Burešová se svým roky sehraným ansámblem především vytvořila po všech stránkách vyvážené divadlo. Poeticky hravá scéna plná hvězdiček, stromů, posunů kulis a hlavně nevnucujících se projekcí balí Jiráskův kus do pohádkového hávu a staví ho téměř na roveň starší české mytologii,“ chválí recenze. (Celou recenzi čtěte zde).
Macbeth - Too Much Blood (80 %)
Inscenací, jež dostaly vysokých osmdesát procent, bylo v tomto roce více, předně tedy jmenujme tři nejzásadnější. Hned za Lucernou totiž k divadelním událostem sezony patří experimentální Macbeth Davida Jařaba. „Ten si dovolil jedno ze stěžejních Shakespearových děl kompletně přepsat, zjednodušit a odehrát je v heslovitě neandertálské angličtině (s titulky). Hercům tak do úst vsadil často jen jednoslovné repliky a oni je divákům s gustem podávají v přehnaném důrazu na výslovnost i správné načasování,“ zahajujeme hodnocení květnové premiéry pražského Divadla Na zábradlí. „V kombinaci s překvapivou bluegrassovou estetikou, bendžem a dobrou hudbou vytváří specifický postmoderní mix našeho světa, kde má hlavní slovo jednoduchá heslovitá angličtina, se kterou se lze domluvit kdekoli. Na skotské vrchovině, jihu USA a stejně tak v jakémkoli hotelu,“ chválí recenze a dále poukazuje na výkony ústředního páru, tedy Anežky Kubátové a Miloslava Königa. (Celou recenzi čtěte zde.)
Vražda krále Gonzaga (80 %)
Na nejvyšší příčky se dostala i nedávná premiéra v Dejvickém divadle, kterou pražská scéna slaví pětadvacet let existence. Ač je novinka v režii osvědčeného Jiřího Havelky experimentem, nemělo by toto slovo milovníky klasické činohry (a té dejvické obzvlášť) odradit. „První polovina působí jako Dejvické divadlo pro pokročilé. Repertoáru znalí diváci mohou nahlédnout za masku oblíbených herců. To by však na novou premiéru, která tvoří programovou protiváhu k úspěšně uváděné Honey, bylo dost málo. Havelka však v druhé části secvičil brilantní podívanou, pro kterou byly úvodní promluvy jakýmsi rozehřátím, přípravou a možná i osobní katarzí,“ píšeme v předvánoční recenzi. „ Spíše než o činohru jde o scénické čtení, ovšem zrežírované tak svižně, že se tají dech,“ prozradíme ještě ke druhé polovině představení. (Celou recenzi čtěte zde.)
Maryša (80 %)
Ještě jedné osmdesátiprocentní inscenaci věnujme celé místo: „I díky chytře vynechané přestávce a krácení textu se jedenácté nastudování Maryši v Národním divadle může pochlubit vibrujícím napětím a skvělou gradací, která spěje k neodvratnému konci. Velkou zásluhu na tom mají samozřejmě herci. Vávra Davida Prachaře a Maryša výtečné Pavly Beretové podávají závěr s až zdrcující nejednoznačností. Skvělý je nejistý Lízal Vladimíra Javorského, zasvítí i drobná role hostinského v expresivním podání Filipa Rajmonta,“ psali jsme po listopadové premiéře Maryši v historické budově Národního divadla. „...zůstává věrná předloze, jen prostě mluví současným divadelním jazykem. A ke cti všech tvůrců tak činí velice srozumitelně,“ uzavíráme hodnocení další divadelní události roku 2017. (Celou recenzi čtěte zde.)
Kolaps, Please Leave a Message (80 %)
Další chválené premiéry hodnocené stejnou cifrou uvedeme už v blocích dle žánru. Novocirkusové představení Kolaps, které nastudoval oblíbený soubor Losers Cirque Company, bylo ozdobou letošní Letní Letné. „I když průvodní motiv Kolapsu lze v jednotlivých číslech spíše jen tušit, režie Tomsy Legierského a choreografie Matyáše Ramby vytvořily velice kompaktní představení, kde se jednotlivá čísla plynule střídají a sestavy akrobatů se po pódiu houpou jak ve vlnách,“ psali jsme po srpnové premiéře. „Rozverné akrobatické dovádění party mladíků, které bylo do té doby značkou Losers a které (...) působilo už trochu bezradně, nahradila zcela profesionální show na hranici nového cirkusu a moderního tance,“ psali jsme ještě (recenzi čtěte zde). Stejný počet procent dostala i novinka jihočeského Divadla Continuo: „Útržkovité vzkazy, hesla, dlouhé věty, ale i znaky, morseovka či rovnice. Mluví se tu o dnešní době zahlcené přemírou vzkazů, příkazů a zákazů, době textových zpráv, messengerů a statusů na Twitteru. Performeři se vyjadřují i pohybem, jejich tanec připomíná monolog, debatu i hádku,“ popisujeme živelné představení (celou recenzi čtěte zde).
Škola žen, Pohřeb až zítra, Moje malá úchylka (80 %)
V žánru komedie letos bodovaly tři novinky. Předně uveďme Moliérovu Školu žen v Divadle na Vinohradech, které, co se komedií týče, občas sklouzává k hodně laciným režiím: „Když je muž důstojný, důstojně umí nosit i parohy, zní jedna z hlavních idejí Molierova kusu. To se dá parafrázovat i na celou vinohradskou Školu žen. Když se inscenuje důstojně, lze důstojně nabízet i takto lehkou komedii,“ píšeme v pozitivní recenzi, kde vedle vydařené režie Juraje Deáka vyzdvihujeme především výkon Tomáše Pavelky (celou recenzi čtěte zde). Bodovalo i Švandovo divadlo, pro které napsala svou hru Pohřeb až zítra Natálie Kocábová: „Kocábová hru napsala lehkou rukou, její dialogy mají švih i vtip. V podobném duchu pak (Daniel) Hrbek režíruje své herce, kteří své promluvy dokážou pointovat a po několika reprízách dobře ví, kde se publikum bude smát,“ psali jsme (recenzi kusu čtěte zde). Mladé publikum pak osloví Moje malá úchylka v pražském A studiu Rubín: „ Autor hry Tomáš Dianiška a režisérka Adéla Stodolová totiž před publikum naservírovali mix toho nejlepšího, na co se do Rubínu chodí – alternativní divadlo, které se nebere vůbec vážně, ale díky zapojení talentovaných českých herců nabízí kvalitní a široce přístupný zážitek,“ psali jsme v březnu (celou recenzi najdete zde).
Jasno lepo podstín zhyna, Pozvání, Tu noc těsně před lesy (80 %)
A osmdesát procent naposledy, kategorie alternativní divadlo. Novinka MeetFactory s podivným názvem Jasno lepo podstín zhyna stojí a padá s Evou Salzmannovou, která zde podala jeden z hereckých výkonů roku. „Podává neuvěřitelný výkon, v hodině a půl nepřetržitého monologu hustí do diváků zdánlivě nesouvislou změť Rayových úvah, vzpomínek i nápadů. Zdá se až neuvěřitelné, že se něco takového dá vůbec naučit nazpaměť, a navíc pak publiku podat tak poutavě, jak to Salzmannová činí,“ chválili jsme (kompletní recenzi najdete zde). Na úspěch loňského Pomezí navázal stejnojmenný tým open-air imerzivním představením Pozvání: „V zahradě právě rekonstruované pražské usedlosti Mazanka se s osmou večerní rozbíhá specifická zahradní slavnost. Diváci se zde mísí s herci, kteří představují různé typy. Zábava se pomalu rozjíždí, skleničky cinkají a herci se proplétají zahradou, aby postupně divákům odhalili povahy svých postav,“ popisovali jsme neobvyklý kus (více si přečtete v recenzi zde). Podivný název a herecký výkon přináší i letošní novinka Divadla X10 Tu noc těsně před lesy: „Jediným hercem, který v Koltésově monologu předstoupí před publikum, je Michal Balcar. Oděný zcela do černého odříkává procítěně svůj part směrem k torzu figuríny i k obecenstvu. Tuny slov podává uvěřitelně, a když je třeba, nebojí se trochu přehrávat,“ psali jsme v recenzi letního uvedení „na Stalinu“, které kusu dodalo neopakovatelnou atmosféru (celou recenzi čtěte zde).
Dvě noci na Karlštejně, Mocná Afrodíté (45%)
Ale pojďme na druhou stranu žebříčku. Mezi nejméně povedené premiéry letošního roku patří očekávaná spolupráce režiséra Davida Drábka a scenáristy Petra Kolečka v Divadle Kalich. „Kreativní duo si však neujasnilo, pro koho kus chystá a výsledek nabízí místo humorné jízdy spoustu vaty,“ píšeme v recenzi jejich kusu Dvě noci na Karlštejně. „Kde se smějou příznivci jednoho, se totiž nemusí smát příznivci druhého a nad výsledkem krčí rameny všichni,“ pokračuje recenze (celé hodnocení si můžete přečíst zde). Stejných procent se dostalo i novince Divadla pod Palmovkou Mocná Afrodíté. „Zásadním kamenem úrazu Štěpánkovy inscenace je prostor. Pražské divadlo kus uvádí na své velké scéně. To na jednu stranu dovoluje režisérovi dostatečně rozpohybovat antický chór. Na stranu druhou však některé vyloženě konverzační momenty hry – tedy to, co kus táhne – doslova utápí v prostoru,“ uvažujeme v recenzi (celou recenzi najdete zde).
Čas růží, Když ptáčka lapají... (45%)
Mezi ty méně povedené kusy patří i očekávaný muzikál Čas růží, ve kterém Sagvan Tofi pospojoval písně Karla Gotta do jednoho příběhu. „Tvůrci se bohužel v první polovině příliš zaobírají dějovou linkou. Vše chtějí vysvětlit, vše přehrát. A zapomínají tak na to hlavní, kvůli čemu muzikál vlastně přichystali – tedy na Gottovy písně. V úvodních šedesáti minutách jich zazní minimum, a navíc většinou jen v krátkém nápěvu. S výjimkou Přijela pouť se navíc diváci nedočkají jediné choreografie,“ divila se naše recenze nevyváženosti kusu, který si většinu (dobře podaných) písní bohužel schoval až do druhé poloviny (recenzi muzikálu najdete zde). A dále znovu ještě zmiňme komedii v Divadle na Vinohradech, tentokrát však v té méně vydařené formě, do které zapadla letošní novinka Když ptáčka lapají... „Zmíněný rys Vydrovy postavy (prskání) spolu s faktem, že Rychlého hispanofonní generál neustále komolí francouzská jména (Bouzin – buzík), má sloužit jako největší zábava večera. Vzhledem k tomu, že se představení táhne přes dvě hodiny a všichni víme, jak je to s tím opakovaným vtipem, zdá se, že na Vinohradech hodně přestřelili,“ zamýšlíme se v recenzi. „Kdyby se tvůrci nebáli krátit, mohla být možná z Když ptáčka lapají lehká a svižná jednohubka. Mamutí délka blízká velkým kusům však řídký humor ještě více rozmělní,“ píše se dále. (Celou recenzi najdete zde.)
Evropa (43%)
Trochu nevděčného hodnocení se dostalo novince Evropa, kterou uvedl pražský NoD v režii Viktorie Čermákové. O recenzi se dialogem podělili dva redaktoři iDNES.cz. „Chápu, že NoD chce tématem migrační krize popichovat a být aktuální, jenže ten kus je až příliš plochý, takže ve výsledku je z toho Fidlovačka pro pražskou kavárnu, která se jde do divadla ujistit o svém morálním stanovisku. Hra je nejsilnější ve chvíli, kdy neřeší maloměstský šovinismus, ale manželské debaty na téma ‚Proč už spolu nespíme‘,“ zhodnotil kus Adam Hájek ze zahraniční rubriky. Tomáš Šťástka z rubriky kulturní se zamyslel na prací režisérky: „Viděl jsem od ní náročné kusy ve Švandově divadle, MeetFactory i Strašnicích, kde divákovi nic nedarovala a nutila ho přemýšlet nad každou metaforou. Zde se ale jde asi až příliš po povrchu, vše je nekomplikované, srozumitelné. Skoro jako by tvůrci cílili do širších vrstev. Taková snaha je v úzce profilované scéně, jakou pražský NoD je, podle mne zcela mimo.“ Výsledné nezvyklé číslo vzniklo zprůměrováním hodnocení obou redaktorů.
