Z Plzně do Karlových Varů se František Radkovský přestěhoval loni. V čele plzeňské diecéze jej po třiadvaceti letech nahradil Tomáš Holub, emeritní biskup přijal funkci prezidenta Diecézní charity Plzeň.
Spolu se svými spolupracovníky pečuje o duchovní stránku zaměstnanců i klientů charity. „Být v důchodu a odpočívat bych zkrátka nedokázal,“ říká jednaosmdesátiletý Radkovský, absolvent Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy. Nad vědou však u něj nakonec zvítězila teologie.
Na návštěvy s sebou berete často kytaru. Co zpíváte nejraději?
S klienty zpívám písničky jejich i svého mládí. Především lidovky, ale také třeba Suchého a Šlitra nebo hity od skupiny Spirituál Kvintet. Snad nejlíp zpívají klienti z Domova svatého Aloise. Trpí Alzheimerovou chorobou, nepamatují si, co bylo včera, ale nevypadne jim jediná sloka z písniček, které poprvé slyšeli před šedesáti lety.
O čem si povídáte nejčastěji?
Mám tu výhodu, že jsem podobně starý jako oni. Můžu jim tedy říkat věci, které jsou pro ně užitečné. Třeba to, jak se připravit, protože smrt nás potká všechny.
A co zaměstnanci?
V některých našich ústavech onemocněla covidem třeba i polovina zaměstnanců, pro ty ostatní to byla obrovská dřina. Většinou jde navíc o ženy, které pak doma čeká ještě další šichta. To není vůbec lehké.
Stěžují si hodně?
Často mluvíme o motivaci, která je k této práci přivedla. Ta je totiž nesmírně důležitá. S odporem nebo naštvaností se to dělat nedá. Nebo s nimi probírám třeba i různé podoby lásky podle materiálu papeže Františka a nabádám je, aby si o tom popovídaly s manželem. Když jsou doma dobré vztahy, i v práci je to pak lepší. Zdejší farář teď měsíc sloužil v nemocnici na oddělení pacientů s covidem a říkal, jak jsou i tamní sestry z toho všeho přetažené, občas dokonce protivné. Což se jim nedá vůbec zazlívat, když dlouhodobě není nikdo, kdo by je vystřídal.
Jak druhou vlnu prožívali klienti?
Třeba v plzeňském Domově svatého Jiří se covid rozběhl tak, že klienti nesměli ze svých pokojů. Nešlo to jinak. V jednom kamrlíku byli zavření třeba i čtrnáct dní, což muselo být velmi těžké. Cítili se opuštění a měli jen ty, kteří se o ně v domově starali. Své si ale prožili i příbuzní. Představte si, že tam máte maminku nebo tatínka a vůbec netušíte, jak se jim právě daří. To jsou velmi těžké věci...
Přicházejí teď za vámi lidé z ulice víc než dřív?
Tuhle jsem šel na šestou na mši svatou a na schodech u kostela čekali dva muži a jedna žena. Bylo jim tak kolem pětadvaceti a jestli prý můžou do kostela. Řekl jsem, tak pojďte. Vydrželi celou mši v první lavici a nakonec chtěli i ke svatému přijímání. Když jsem se zeptal, zdali na něm už byli, řekli, že to bude poprvé. Já na to, že to nejde, člověk se musí nejdříve připravit. Dal jsem jim své telefonní číslo a teď čekám, až se ozvou. Hledajících možná bude skutečně víc, uvidíme. Pravdou je, že leckteří se nemohli rozloučit, milovaní jim zemřeli v nemocnicích či domovech pro seniory sami. Teď potřebují pomoc a hledají naději.
Třeba že smrtí to možná nekončí?
Správně. Když se pozůstalí loučí s člověkem, který odešel, často se ptají: Co bude dál? Skončilo to, nebo ne? Křesťan se neptá. Ví, že smrtí to nekončí a že to pokračuje dál.
Vy o posledních věcech člověka mluvíte i s klienty. Je to hodně těžké?
Člověk, který tady končí, potřebuje vědět proč a kam jde. Zrovna před pár dny jsem byl u jedné paní, která má rakovinu slinivky. Jejího manžela jsem před několika lety na smrt připravoval a ona se rozhodla, že to chce taky. To není lehké rozhodnutí a člověk musí být hodně statečný, aby před tím nezavíral oči. Musí si totiž uvědomit, že je to realita, až tehdy je schopen se na to připravit. Bohužel, žijeme v době, kdy většina lidí věci, které jsou důležité, zametá pod koberec. To je to nejhorší, co může být.
Myslíte, že tuto dobu snášejí věřící líp?
Obecně má člověk spoustu nadějí, protože je zaměřený do budoucna. Všechno ale nakonec opravdu končí smrtí, v tom jediném si naději dělat nemůže. Aby si ji přesto dělal, potřebuje Boha. V tom je obrovská výhoda všech věřících. Ti zkrátka vědí, že je smrt přirozenou součástí života.
Neptají se teď, proč vůbec Bůh tolik utrpení dopouští?
To víte, že ptají. Pak jim vyprávím krásný příběh o Svaté Terezii z Avily. To byla fakt svatá ženská. Jednou si ale vyvrkla nohu a postěžovala si: Pane Bože, ještě tohle! V tu chvíli uslyšela odpověď Boží: Takto jednám se svými nejbližšími. Úsměvné na tom je, že mu v duchu odsekla: Proto jich máš tak málo!
V Lombardii během první vlny epidemie koronaviru pochovali najednou šest kněží. Nakazili se, když šli pomáhat. Nemáte ani trochu strach?
Je advent a já teď často vyprávím na svých cestách o Ježíši. O tom, jak krutou fyzickou bolest na kříži prožíval. A nejen to. On trpěl i duchovně, což vystihuje ta slavná věta: Bože můj, proč jsi mě opustil? On, jehož největší radostí bylo celé noci se modlit a rozmlouvat s Otcem, se najednou cítí sám a opuštěný. Tu těžkou chvíli nakonec překonává slovy: Do tvých rukou, Otče, poroučím svého ducha, je dokonáno. Tím celé jeho utrpení končí a lidstvo je vykoupeno. V těžkých chvílích, které nás potkávají všechny, je třeba si právě tohle připomínat.
Jak konkrétně?
Když se mi něco bolestného stane, stojí Ježíš duchovně přede mnou a ptá se mě: Přijímáš mě v tuto chvíli ve své bolesti? Tehdy je potřeba říct: Přijímám. Jde však o to, abychom to řekli vždycky, hned a s radostí. Vždycky, ať se děje jakákoliv těžká situace. Hned, abychom se neptali, proč zrovna já. A také s radostí, protože se právě potkávám s Ježíšem, který mě má opravdu moc rád. Tohle je potřeba, abychom se naučili, protože to je to, co nám pomůže.
I když bolest nepřejde?
Můžu vám říct, že když člověk skutečně to slůvko „přijímám“ myslí upřímně, v duši pocítí velký pokoj a útěchu. Fyzická bolest skutečně hned nepřejde a rozbité auto se samo nespraví, ale důležité je jedno - že mám v duši pokoj. Právě to dává křesťanům sílu. Když se pereme, jsme oslabení, ale když se smíříme, je to dar z největších.
