Odhalení památníku přihlížel například Horst Zeizinger. Když po válce opouštěl rodnou Jihlavu, byly mu pouhé tři roky. Jako malé dítě absolvoval pochod smrti z Jihlavy přes Stonařov směrem k rakouským hranicím. „Jenže pak Rakousko uzavřelo hranice a my museli zpátky,“ připomněl.
I on sám byl na konci války ohrožen na životě - kvůli úplavici. „Česká statkářka ale měla slitování a přinesla polévku. Matka mi říkala, že mi tím zachránila život,“ uvedl Zeizinger. Jeho máma se narodila ve Stonařově, stejně tak jeho tety.
Kudy vedla cesta jejich rodiny při již uskutečněném odsunu? Do Hodic šli pěšky, pak je vlak převezl do Slavonic, odkud se trmáceli přes hranici do 14 kilometrů vzdáleného rakouského Waldkirchenu.
„Jsem švábský Jihlavan“
„Deset měsíců jsme potom strávili na statku v Rakousku, pak jsme se dostali do internačního tábora v klášteře Melk. Místo bylo pod správou amerických vojáků,“ doplnil Zeizinger.
Do Švábska, kde žije dodnes, přišel jako čtyřletý chlapec. „Označuji se za švábského Jihlavana,“ říká s úsměvem. Je rád, že dochází k podobným aktům česko-německého usmíření, jako byl ten stonařovský. Další pokračují až do neděle v Jihlavě.
„Tuto akci bereme zcela přirozeně. Stonařov byl z 90 procent německou obcí a toto považujeme jako takovou splátku občanům. I když většina zemřelých zde v táboře byli Němci z ‚lágrů‘ z okolí Jihlavy. Je to odhalení symbolického hrobu, aby na hřbitově bylo místo, kde se mohou blízcí i veřejnost poklonit památce obětí,“ konstatoval stonařovský místostarosta Ivan Šulc.
Zazněl výstřel, dvě ženy zemřely, jedna byla zraněná
Ve Stonařově fungoval po válce internační tábor pro Němce. V roce 1950 na něj zavzpomínala odsunutá Else Köchelová. Její příběh je zveřejněný na webových stránkách Mitteleuropa.de.
„Tábor ležel na kopečku, okolo byl plot. Sledovali nás strážní, nemohli jsme ven. Ženy z vesnice občas něco přinesly - kávu, polévku a chléb. Protože všichni měli strašný hlad, hlavně děti, tak matky čekaly u plotu na to, až se objeví nějaká vesničanka,“ popisovala Köchelová, která byla svědkem i minimálně jedné tragické události.
„Jednoho dne se tři ženy vedle nás dívaly přes plot tábora, zda už paní ze Stonařova dorazila. A najednou zazněl výstřel... Dvě ženy padly na zem mrtvé, jedna byla zraněná. Nic jiného nedělaly, jen koukaly přes plot,“ dodala Němka. Podle ní byl strážný od velitele ještě pochválen za dobrou trefu.
„O všem ostatním, co jsme vytrpěli, chci mlčet, ale tento zločin přece musí být zveřejněn,“ uzavřela.
Tresty bitím byly na denním pořádku, napsal pamětník
Smutnou vzpomínku na Stonařov má také rodina Zeizingerových. „V květnu 1945 jsme byli v tamním táboře registrovaní. Dědeček z matčiny strany tam musel zůstat, když my měli pokračovat do Rakouska. V prosinci 1945 zemřel a je pochován v hromadném hrobě. Nevěděli jsme o tom, až později jsme se o tom dozvěděli od Ladislava Plavce (místního obyvatele a badatele - pozn. red.), který sehnal dokumenty,“ řekl Horst Zeizinger.
I když už je věkem důchodce, teprve nyní si mohl odsunutý jihlavský rodák vyzvednout svůj originální rodný list. „Pokřtěný jsem v kostele svatého Jakuba,“ uvedl muž, který nyní žije ve městě Schwäbisch Gmünd poblíž Stuttgartu. Zhruba pětačtyřicet let je předsedou tamního sdružení Jihlavských Němců.
O poválečných událostech podal už v září 1946 zprávu Franz Kaupil. Psalo se v ní kupříkladu toto: „Pochod z Jihlavy přes Telč do Stonařova zaplatilo životem 350 lidí, následkem hladu a vyčerpání. Ve Stonařově se pak v táboře tísnilo 3 500 lidí. Většina z nich nocovala navzdory dešti venku. Další den byly rodiny rozděleny do pěti různých táborů, rozděleni na muže, ženy a děti. Osm dní nebylo žádné jídlo, pak jsme dostávali obyčejné polévky. Tresty bitím byly na denním pořádku.“
V srpnu se poměry v táboře zlepšily, přesto až do Vánoc ve Stonařově zemřelo zhruba 500 uvězněných. V lednu 1946 byl lágr zrušen.
