Téměř polovinu svého života spojil Karel Kadrnožka s kdysi vyhlášeným obuvnickým gigantem v Třebíči-Borovině. Do stejné továrny chodil od roku 1946 dlouhých dvaačtyřicet let, ať už nesla jméno Baťa, později Závody Gustava Klimenta, nebo nakonec BOPO.
„Byl jsem na ševcovině, dnes už to jsou jen vzpomínky. Ale jsou dobré. Někdy bylo práce nad hlavu, ale všechno jsme zvládli. Byli jsme hrdí na řemeslo,“ vzpomínal devětaosmdesátiletý Kadrnožka, který dorazil na známé místo na sobotní Sraz Boroviňáků.
V jedné ze zpřístupněných výrobních hal - budově postavené podle vedoucího Baťovy projekční kanceláře Vladimíra Karfíka - se s vnučkou prošel kolem stojanů s velkými fotografiemi, kde byly například snímky sportovců z Boroviny či jeho dávných kolegů.
„Některé lidi na fotkách dodnes poznávám,“ usmál se Kadrnožka a ukazoval holí na jeden z historických snímků.
Pamětníků i zvědavců se na premiérovém srazu sešly stovky - a každou chvíli se zdravili staří známí.
„Já tady strávil třicet let na zámečnictví u výroby sekacích nožů. Jenže pak jsem si pochroumal ruku a nic v ní neudržel, tak jsem začal jezdit s multikárou,“ přiblížil svůj příběh Miroslav Vala, který si pár metrů od Karfíkovy haly na lavičce povídal s bývalou kolegyní Janou Hrůzovou, s níž se právě potkal.
Jeho tehdejší kolegyně pracovala na expedici, odkud se posílaly takzvané výkroje do šicích dílen v Hrotovicích či Bystřici. „Po vyučení jsem dělala v Zámostí v pobočce dílen, kde mohly ženy dělat i na zkrácený úvazek. Pak jsem přešla na sklad do Boroviny a tady zůstala až do konce,“ konstatovala Hrůzová.
Výroba se zastavila v roce 2000
Paní Marie se v Borovině zase učila pletařkou, ale nepracovala tady. Přesto se na bývalou tovární čtvrť přijela v sobotu podívat. Naposledy zde byla po vyučení v roce 1954.
„Vzpomínky jsou to hezké, protože jsme byli mladí. Ale to bylo, už je to pryč,“ pozvedla oči k oknům Karfíkovy haly, za nimiž už nehučí obuvnické stroje. „Pamatuju si, že všechny budovy tady bývaly černé, nic se neopravovalo. A je dobře, že se podařilo aspoň ty budovy zachovat. Některé už jsou krásně opravené,“ přidala se Hrůzová.
Slavná minulost obuvnické firmy je naopak dávno pokrytá prachem - BOPO definitivně zastavilo výrobu v roce 2000. Závod byl přitom v časech své vrcholné slávy zřejmě největším výrobcem obuvi ve střední Evropě.
„BOPO padlo, ale v té době padla spousta velkých firem. Tehdy přijeli odborníci, ředitel s náměstky z Povodí Vltavy, jak jsme si tenkrát dělali legraci. Vzali fabriku s tím, že ji postaví na nohy. A místo toho nás zlikvidovali,“ povzdechl si Vala.
Další z někdejších zaměstnanců František Bazala dělal v obuvnické továrně dokonce už od svých patnácti let. „Tehdy jsem ani neměl kam jinam jít. Jen je škoda, že některým lidem tady dodneška nezaplatili poslední mzdy,“ konstatoval.
