„Jako malá jsem zkoušela i mažoretky nebo aerobik a ještě do minulého roku jsem chodila také na atletiku. Ale tohle mě baví o moc víc,“ konstatuje třináctiletá studentka víceletého gymnázia, jejíž otec Jiří se severské kombinaci věnoval na špičkové úrovni na přelomu 80. a 90. let. Dokonce je juniorským mistrem světa v týmovém závodě ze šampionátu v německém Reit im Winklu v roce 1991.
Jolana zatím může o podobných úspěších na světových soutěžích jen nesměle snít, velké akce pro ženy totiž v téhle chvíli ani neexistují. „I když od loňska máme motivaci přece jen větší, protože se výsledky nás holek začaly na republikových závodech vyhlašovat samostatně. Předtím nás řadili ke klukům - a ty bylo těžké porážet. Většinou jsme byly seřazené na konci výsledkové listiny,“ říká.
Výrazně rozrůstat se tak nyní začala její sbírka medailí. Ty nejcennější má za druhé a třetí místo z domácích šampionátů a celkové prvenství v českém poháru v kategorii žaček od 13 do 14 let. „Ale že bych si po dobrých výsledcích začala dávat nějaké obří cíle, to ne. Vždyť ani nemám porovnání s jinou konkurencí. A tady v Česku nás závodí jen šest nebo sedm starších žákyň,“ zdůrazňuje Jolana.
Seriál Vysočina má talentRegionální příloha MF DNES přináší seriál, ve kterém každý týden představuje talentované sportovce z Vysočiny.  Pokud je ve vašem oddílu nebo okolí šikovný chlapec či dívka, jejichž výsledky a výkony zaslouží pozornost, dejte nám o nich vědět na uvedené kontakty: MF DNES Vysočina, Brněnská 71, 586 01 Jihlava; telefon: 564 606 210; e-mail: redji@mfdnes.cz nebo jan.salichov@mfdnes.cz |
Sama přitom dobře ví, že má stále co dohánět. Hlavně na můstcích. „Tam to ještě není ono, pořád skáče s respektem. To je i tím, že začala poměrně pozdě - až v první třídě. Musí se snažit odrážet víc dopředu, ne nahoru, protože pak má pořád lyže před sebou a nikam neletí. Jenže ono se to lehce radí a hůř dělá,“ podotýká Jiří Hradil, který společně s hlavním koučem Rostislavem Latzkou svou dceru a dalších třináct malých „kombiňáků“ v novoměstském Sportovním klubu trénuje.
Nahoře na věži někdy Jolana prožívá krušné chvíle, zvlášť na větších můstcích. „První skoky se jdou vždycky se strachem. Padesátka (můstek s konstrukčním bodem 50 metrů - pozn. red.) se ještě dá, ale už nás poslali i na sedmdesátku a kámoška byla letos dokonce na devadesátce. A to už je velký boj. Nejhorší je sednout si na lavičku a potom se pustit,“ přiznává. „Ale nervóznější bývám paradoxně před během, protože většinou musím dohánět ztrátu ze skoku,“ usměje se.
Okoukat co nejvíc se snaží i od současných skokanských reprezentantů Viktora Poláška a Vojtěcha Štursy, kteří rovněž vzešli z Latzkovy vyhlášené „dílny“. „Oba nejdřív začínali s kombinací, až později se specializovali jenom na skoky. Hlavně Viktora si pamatuju, když chodil na tréninky. Je neuvěřitelné, že už dokázal letět přes 220 metrů. To já skáču maximálně čtyřicet,“ vzhlíží k jednomu ze svých vzorů.
Když jsou skokani bez můstku
Jenže kde na sobě pravidelně „makat“, aby zlepšení přišlo co nejdřív? To je problém. Novoměstské můstky na Šibenici, poslední lokalitě ve městě, kde ještě vydržely, jsou aktuálně mimo provoz. Kvůli špatnému stavu se na nich neuskutečnily ani pravidelné říjnové závody na umělé hmotě. A každá cesta jinam znamená pořádnou štreku. „Nejblíž to máme do Machova nebo do Lomnice nad Popelkou, nějakých 160 kilometrů. Ale příští rok by se u nás měly můstky opravit, příspěvek přislíbilo i město,“ věří ve zlepšení Jiří Hradil.
Zajímavá budoucnost se snad pomalu začíná rýsovat také před severskou kombinací žen. Od ledna se premiérově rozjede šestidílný Kontinentální pohár a Mezinárodní lyžařská federace (FIS) už pracuje na dalších novinkách. Juniorky by se měly v roce 2019 poprvé představit na mládežnickém mistrovství světa a na sezonu 2020/21 je naplánovaný úvodní ročník světového poháru. FIS navíc usiluje o to, aby se dívky mohly představit na zimních olympijských hrách v čínském Pekingu v roce 2022.
Pozadu proto nehodlá zůstat ani Svaz lyžařů České republiky. „Sportovní ředitel úseku Tomáš Slavík (bývalý reprezentant - pozn. red.) se hodně snaží, aby se holky připravovaly co nejlíp. Letos měly dokonce společné pětidenní soustředění. A tím, že loni svaz poprvé udělal kategorii žaček, přilákal k naší disciplíně zase víc děvčat,“ upozorňuje jeden z trenérů novoměstských „kombiňáků“.
Jolana tak přece jen možná dostane šanci, aby přidala velkou zlatou medaili k té tátově. „I když o ní ani nevím, kde je. Asi jsem ji nikdy neviděla. Ale jako taťka bych samozřejmě být chtěla. Hodně mi o něm vykládal hlavně děda, jak spolu jezdili na závody,“ odkazuje na rodinné historky, které vždycky ráda poslouchala.
„Moji placku už mají nějakých dvacet let v muzeu. A o nějaké Jolčině medaili je předčasné mluvit, musí na sobě hlavně pracovat,“ doplňuje Jiří Hradil, jenž doma vychovává ještě jeden talent pro severskou kombinaci - osmiletého syna Marka.
