Karlu Háblovi bylo nedávno pětaosmdesát. Jen ve filmu a televizi má dosud za...

Karlu Háblovi bylo nedávno pětaosmdesát. Jen ve filmu a televizi má dosud za sebou více než 140 rolí. A to je stále aktivní i na jevišti. | foto: ČTK

Jako malý jsem držel se špuntovkou stráž u kasáren, vzpomíná herec Hábl

  • 0
Pelhřimov, to není jen rodiště bratrů Lipských. V tomto městě se za první republiky narodil i jeden z nejobsazovanějších českých herců Karel Hábl, jenž nedávno oslavil pětaosmdesátiny. Jen ve filmu a televizi má za sebou přes 140 rolí. A to nepočítáme jeho bohatou divadelní kariéru. Na jevištích stále hraje.

Poprvé se před kameru postavil před více než šedesáti lety. Známý je třeba ze seriálu Pan Tau, kde si zahrál učitele tělocviku se spořádanými dětmi na horách.

Před časem představoval i prezidenta T. G. Masaryka ve filmu Anatomie zrady. Hlavní úlohu dostal nedávno i v hudebním klipu Hippokratova armáda, který vznikl jako pocta lékařům v době pandemie.

Stojí ještě v Pelhřimově váš rodný dům, v němž jste v roce 1936 přišel na svět?
Pravděpodobně již neexistuje. Byl to prý malý baráček přímo proti nemocnici. Tak mi to vyprávěla maminka. Měl jsem se jí ptát víc, což ale děti málokdy dělají a později jim informace chybějí. Přesto ještě od maminky vím, že jsem byl počat někde pod dubem v jižních Čechách. Rodiče tam prý tehdy za první republiky projížděli na motorce během malé dovolené.

Karel Hábl

  • Pětaosmdesátiletý pelhřimovský rodák ve filmu debutoval v roce 1960 ve snímku režiséra Václava Kršky Osení.
  • Brzy poté začal být často obsazován. Zahrál si třeba v černobílé detektivce Na kolejích čeká vrah, seriálech F. L. Věk, Pan Tau, Návštěvníci, Cirkus Humberto, Kapitán Exner i v pohádkách Princ Bajaja či Honza málem králem.
  • Objevil se i v dalších detektivkách Holka na zabití, Smrt stopařek a komediích Léto s kovbojem, Zítra vstanu a opařím se čajem či Fešák Hubert.
  • Od devadesátých let hrál i v několika zahraničních filmech.
  • Od roku 1968 byl Karel Hábl čtyřicet let členem Hudebního divadla v Karlíně. V současnosti působí v Divadle Radka Brzobohatého.

Bydleli jste ve městě ještě jinde než u nemocnice?
Dlouho jsme žili nedaleko jedné z pelhřimovských bran, jimiž se vchází k náměstí. Byl to dům, který, myslím, patřil rodině Karpíšků, která v něm měla velké krejčovství (v té době měla blízko Horní brány podnik v Tylově ulici 838 modistka Emilie Karpíšková - pozn. red., zdroj: Zdeněk Martínek, Státní okresní archiv Pelhřimov). Majitelé krejčovství měli syna Milana Karpíška.

Shodou okolností kamarád Milan hrál svoji jedinou hlavní roli ve filmu Černá punčocha. Představoval vraha, který byl krejčím. Já v té detektivce hrál taky: podezřelého. Milan, ač operní pěvec, hrál toho vraha moc dobře. Použil své zkušenosti z dětství, kdy měli v Pelhřimově krejčovství. Já si tam u nich jako malý hrával s magnetem. Sbíral jsem z prkenné podlahy špendlíky a jehly.

Setkávali jste se s Milanem Karpíškem často, když jste pak oba přesídlili do Prahy?
Potkali jsme se v karlínském divadle, odkud pak Milan odešel do Národního divadla, kde měl krásnou kariéru operního tenora. Byl to podle mě nejlepší Vašek z Prodanky, jakého jsem kdy slyšel (Milan Karpíšek žil v letech 1928 až 2002 - pozn. red.).

Jak vypadal Pelhřimov za války vašima dětskýma očima?
Na náměstí, kam jsem to neměl daleko, bydlela teta Slávka. Byla manželkou ředitele banky. A na tom náměstí jsem poprvé uviděl vojáky wehrmachtu. Opravovali osobní auto a měli na sobě šedivě zelené stejnokroje. Později jsem poznal i ty v černých stejnokrojích. Vzpomínám si, jak jsem jednou jako kluk špacíroval ulicí se špuntovkou na rameni kolem kasáren, kde stál německý voják v černém. Vznikla z toho fotka, jak malý Karel drží stráž se špuntovkou u kasáren SS. Ani nevím, kam se ta fotografie poděla. Taky si vzpomínám, jak mi tatínek udělal bleděmodré letadlo na gumu. Chodili jsme ho pouštět ke hřbitovu. Otec byl pojišťovacím úředníkem, kterého poslali do Pelhřimova. Zemřel, když mi ještě nebylo pět.

Koho ještě si z té doby pamatujete?
Vedle nádraží bydlel v dřevěné chatrči takový poustevník. K němu jsem chodil. Pletl z povřísel různé rohože. Měl dlouhé šedivé vousy a vlasy. Spíš bych řekl, že jsem se k němu chodil bát.

Z Pelhřimova pocházeli i bratři Lipští, slavný režisér Otomar Krejča, herec Jiří Lír. To jste mohli v hlavním městě založit krajanský spolek...
S bratry Lipskými jsem se samozřejmě setkával mockrát, stejně jako s Jiřím Lírem. S Lubomírem Lipským jsem hrál v mnoha reprízách představení u nás v karlínském divadle, kde hostoval. Oldřicha Lipského jsem znal z Barrandova. No a s jejich tatínkem, vášnivým ochotníkem, jsem se vídával v Praze, kde jsme jako krajané opravdu mívali schůzky. Docházela na ně i moje maminka. S panem Otomarem Krejčou jsem nikdy nepracoval, ale vážil jsem si ho jako herce, režiséra a vzdělaného teatrologa.

Kam jste se vydal z Pelhřimova?
Po Pelhřimovu jsem se ocitl v Toužetíně u nejúžasnější babičky Háblové, maminky mého otce. Toužetín leží mezi Slaným a Louny. Malá vesnice se statky a jedním velkým mlýnem, kde maminka dělala vychovatelku dětí. Ale to ještě za svobodna dlouho předtím, než se seznámila s tatínkem. V Toužetíně jsem začal chodit do dvoutřídky. Poručníkem byl můj děda, který zjistil, že u nádherné babičky jsem poněkud zvlčil. Tak zavelel a ocitl jsem se v Německém, dnešním Havlíčkově Brodě. Tam jsem se dočkal konce války, dobře si to pamatuji. Třeba jak jsem dostával vysvědčení ještě v němčině, nebo jak mě děda naučil plavat v Sázavě. Začal jsem tam chodit i do Skautu a pak do Sokola.

Jaký tam byl konec války?
Ruské jednotky tudy táhly na Prahu. S takzvanými dětmi pluku, které byly o rok starší než já, jsem na koni taky kus cesty táhl směrem na Prahu. Naštěstí na konci Brodu jsem byl z koně sesazen a vrácen domů.

A Havlíčkův Brod jste opustil kdy?
V roce 1947 jsme se odstěhovali s matčinými rodiči do Liberce. Tam jsem chodil do nádherné školy, kam dlouho předtím chodil i Vlasta Burian. To jsem tenkrát samozřejmě nevěděl. V roce 1948 jsme se odstěhovali do Prahy a já se později vyučil frézařem v ČKD Sokolovo. Vojnu jsem poté strávil na Slovensku.

Pak jsem ještě pracoval v ČKD, ale zároveň jsem se začal připravovat na zkoušky na DAMU. Tam mě přijali v roce 1959 do ročníku profesorky Vlasty Fabianové. V roce 1963 jsem absolvoval. První angažmá jsem měl v Pardubicích, druhé v Kolíně. Následovalo státní studio při divadle Maringotka pod vedením Zuzany Kořové, vdovy po E. F. Burianovi. Čtvrté moje angažmá bylo Hudební divadlo Karlín, kde mě přijímal ředitel Ludvík Žáček, který býval i ředitelem Horáckého divadla.

V Jihlavě dlouho působil i jeden váš spolužák z DAMU, že?
Ano, můj kolega z ročníku Míša Junášek, který později také režíroval. Absolvovali jsme v ročníku, kterému se říkalo Dvanáct. Tolik nás zakončilo studium. Spisovatel Pavel Kohout nám napsal hru Dvanáct, kterou jsme hráli v Disku v pražské Karlově ulici. V roce 1964 s námi tuto komedii natočila televizní režisérka Eva Sadková.

Jezdíte stále do rodného města na divadelní zájezdy?
Ano, do pelhřimovského Divadla Lubomíra Lipského jezdíme s Divadlem Radka Brzobohatého. Hraju tam ve třech komediích. Rád chodím mezi mladé herce načerpat jejich elán a chuť do ne zrovna pohodlné profese.