V aktuálním vydání časopisu Žena a život (které je právě v prodeji s přílohou Chuťovka jen za 35 Kč) najdete příběhy žen, které nás nadchly a rozhodně si zaslouží nominaci v soutěži časopisu Žena a život Žena roku 2018.
Zapojit se do soutěže můžete i vy, vše potřebné se dozvíte ZDE.
Které ženy nás zatím nejvíce zaujaly?
Dagmar Herrmannová je uznávanou expertkou na vzdělávání dětí s těžkým kombinovaným postižením. Dlouho žila v zahraničí, ale pak se vrátila do Čech a založila nadnárodní organizaci Smiling Crocodile, která pomáhá těm nejvíce hendikepovaným.
Žijeme v ostře konkurenčním světě s důrazem na výkon, kde se protěžuje mládí a síla. Jenže vedle něj existuje jiný a bohužel stále se zvětšující paralelní svět slabých a odkázaných trvale na pomoc druhých. Podle statistik totiž dětí se závažnými postiženími přibývá. Medicína dnes pokročila natolik, že zachraňuje nedonošence i s tou nejnižší váhou, novorozence s vadami, kteří by v minulosti neměli šanci na přežití. Když se ovšem řekne a, mělo by se říct také b: Tedy co s nimi dál? Jaká bude jejich další kvalita života? Dagmar se nepouští do úvah, koho zachraňovat a koho ne, ale vybrala si profesi, která doříkává právě ono b.
Pro Čechy je z mnoha Dagmařiných aktivit asi nejviditelnější mateřská školka a základní škola Smiling Crocodile v Praze 9. Jsou určené pro vážně postižené děti s kombinovanými vadami – tím jsou míněna postižení zraku či sluchu v kombinaci s mentální retardací a často i s dalšími zdravotními komplikacemi. Školka a škola pojme ročně dvacet žáčků, přičemž žádostí o přijetí se Dagmar u zápisu hromadí mnohonásobně víc. Často pak čelí smutku a beznaději rodičů, na jejichž děti se nedostalo. V současnosti proto napíná síly na rozšiřování „krokodýlího centra“ a zároveň se snaží vybudovat i část, kde by byl dětský hospic. „Ve Smiling Crocodile všichni věříme, že i děti s těžkým kombinovaným postižením jsou součástí společnosti a mohou dělat řadu věcí jako ty zdravé. Jen je potřeba jim pomoci. Krokodýlí děti tak třeba „běhají“ maraton se závodními vozíky, hrají v muzikálech, mají kapelu nebo připravují školní časopis,“ říká Dagmar.
Smiling Crocodile je obdivuhodný projekt nejen proto, že podobných zařízení je v Čechách málo. Pozoruhodné je také to, že Dagmar ho má „jen“ jako svoji osobní charitativní činnost, vedle svého zaměstnání. Zastává funkci manažerky vzdělávání ve firmě, která pro postižené děti vyrábí sluchové pomůcky. S tím souvisí, že často cestuje, převážně do rozvojových zemí, kde vzdělává místní odborníky. Přednáší, pomáhá budovat centra, píše mezinárodně uznávané výukové materiály. Jen třeba v Indii byla už více než čtyřicetkrát. Získává tak na mezinárodní bázi spoustu zkušeností, které pak využívá při své práci v Česku, a proto také třeba Krokodýlí centrum splňuje nejvyšší standardy. „V současné době je populární vyzdvihovat bohatství České republiky oproti rozvojovému světu. Ale to je dost povrchní tvrzení. Ano, máme velmi slušnou životní úroveň. Ale řekněte to do očí mámě s postiženým dítětem, kterou opustil partner. Kvůli péči o dítě nemůže chodit do zaměstnání, žije nejspíš v bariérovém bytě třeba bez výtahu a její příjmy jsou velmi omezené. V určitých situacích jsou starosti rodičů z takzvaně bohatých zemí podobné těm, co řeší mámy a tátové v nejchudších oblastech světa.“
Jak se Dagmar ke své práci dostala? „Tatínek byl přírodovědec, díky kterému miluju a respektuju přírodu. Hodně mě i ovlivnil i můj strýc, který je profesí speciální pedagog. Po gymnáziu jsem se rozhodovala mezi medicínou a speciální pedagogikou, která nakonec vyhrála,“ říká Dagmar. V dětství závodně běhala sprinty. A to ji prý naučilo disciplíně a umění rozložit síly. Nepřepálit začátek, aby vydržela s dechem až do konce. Dneska běhá jen rekreačně. Proto, aby ji nezlobilo tělo ani psychika, měla síly na realizaci svých plánů a také se zdokonalovala v několika světových jazycích, které potřebuje ke své práci. Při běhu navíc poslouchá ve sluchátkách stažené různojazyčné audioknihy. Jde totiž o jednu z mála chvilek, kterou má coby maminka tří adoptivních dětí (a dvou psů a tří koček z útulku) čistě jenom pro sebe.
Markéta Rea Krausová prožila příběh silného přátelství, který neskončil happy endem.
Markéta Rea Krausová a Míša Broster Mácová se poznaly před osmi lety. Staly se z nich velké kamarádky, které měly i společné podnikatelské plány. Život běžel, jak má, do chvíle, kdy Míša vážně onemocněla. Následovala chemoterapie, transplantace, radost a naděje na uzdravení a pak šok z návratu nemoci… Markéta Míšu podporovala, jak mohla. Povzbuzovala, pomáhala. Díky své profesi nejen jako terapeutka, ale hlavně jako přítelkyně. V nemocnici s Míšou bývala někdy denně. Povídaly, smály se i plakaly. Přes všechno úsilí lékařů a Míšinu vůli žít se její čas naplnil. „Bylo to pro mě tak těžké! Míša pro mě byla jako sestra. Když za mnou přišla její máma s prosbou, abych se ujala proslovu na pohřbu, nemohla jsem odmítnout,” říká Markéta, která nakonec zorganizovala celé rozloučení. „Chtěla jsem, aby to odráželo Míšinu osobnost, jaká byla a co měla ráda. A aby to bylo o hloubce setkání a upřímnosti.” Na posledním rozloučení mluvili jen Míšini přátelé, síň byla provoněná vůní palo santa a lidé přišli tak, jak bylo napsáno na pozvánce: dress code důstojný, avšak v plných barvách života. „Ač byl obřad plný slz, všichni ho vnímali jako propojující a léčivý. Umírání, smrt a rozloučení můžou být krásné a posilující zkušenosti včetně bolesti, kterou přinášejí. Jsou součástí života a mohou nám pomoci lépe žít,” říká Markéta, která se věnuje léčení traumatu a učí lidi jíst zelené potraviny. Kar po pohřbu pojala jako piknik. A tak si 20. dubna 2018 mohli návštěvníci pražských Riegrových sadů myslet, že tam parta lidí něco slaví. Ale vlastně ano! „Byla to oslava Míšina života při sdílení vzpomínek, fotek a příběhů. Napadlo mě, že před těmi osmi lety už něco v Míše vědělo, že jsem vnitřně silná a že jí budu dobrou přítelkyní jak v životě, tak v umírání. Ale čím jste někomu blíž, tím méně slov máte pro vyjádření toho, jaké to je, když zemře. Já nemám teď žádná...“
Je-li pro vás zaměstnání zároveň i koníček, můžete si blahopřát. Stejně jako Lucie Zelinková, které vedení knižního blogu přihrálo práci, díky níž je neustále obklopena knihami a příběhy.
Přitahovala ji média. Už při škole pracovala ve zpravodajství, prošla několika deníky i televizními stanicemi, ale jejím největším koníčkem byly vždy knihy a blogování o knihách. A jelikož ji baví i práce s fotkou, ráda sdílí své nadšení a vášeň pro literaturu, vyměňuje si názory a poznatky o knihách či diskutuje o tématech, o kterých se píše, založila si před lety instagramový účet @luciezel, který plní knižním obsahem.
„Instagram je má vášeň. Téměř denně přidávám knižní příspěvky, sdílím s více než sedmdesáti tisíci lidmi tipy na knihy, ukazuji jim zajímavé události z literárního života, snažím se jim zprostředkovat inspiraci i přehled ve světě knih. Ročně u nás totiž vychází obrovské množství titulů a pro člověka, který se tím neživí, je složité se zorientovat. Baví mě to tím spíš, že nejde jen o práci s knihami, ale i o živou komunikaci. Když mi pak lidé píšou, že si na mé doporučení přečetli knihu a jsou nadšeni nebo že díky mým tipům a inspiraci čtou více než dřív či svou lásku ke čtení znovu vzkřísili, dělá mi to neskutečnou radost a celé mi to dává smysl. Jsme tak jedna velká skvělá čtenářská komunita,“ říká královna knižního Instagramu, která se navíc díky pracovní nabídce největšího českého nakladatelství mohla vrhnout naplno do světa knih. „Vždycky jsem chtěla pracovat s knihami, v podstatě se živit čtením,“ říká Lucie, která zastává pozici produktové manažerky knihkupectví Martinus.
