Za pár dní odjíždíte na dovolenou. Kam se letos chystáte?
Loňské léto jsem točila druhou sérii dětského seriálu Mazalové, a tak jsem přišla s Marinkou o společné prázdniny, které jsou pro nás obě svaté. Trápilo mě to celý rok a Mari se letos dlouho dopředu ujišťovala, že tyhle prázdniny nebudu pracovat. Samozřejmě, jak už to tak bývá, v květnu přišla velká pracovní nabídka. Ale protože bych opět točila celé léto, pochlapila jsem se, a i když by nám to finančně dost bodlo, řekla jsem ne. A tak máme s Mari před sebou deset týdnů absolutní svobody. Pojedeme k moři a taky na taneční tábor, který organizuje Honza Tománek ze StarDance a já tam dělám instruktorku. Jezdíme tam už léta, protože jsme krásně sehraná parta, a dny, které tam trávíme, jsou rozchechtané, protancované, vymýšlíme blbosti, bojovky, hry a to všechno v nádherné přírodě. Už abychom tam byly. A také se jako každé léto chystáme za ségrou na chalupu do jihočeských Holušic u Blatné. To je další porce klidu na venkově v polích, kde je jen pár chalup, kvetou tam vlčí máky a my během týdne kolikrát ani nevylezeme z pyžam. Večer se pečou buřtíky a přes den míchá ségra domací mojito, se kterým se válíme v nafukovacím bazénku a drbeme. Letos se k nám přidá Ivanka Andrlová, se kterou je sranda a navíc skvostně vaří, tak se budou zřejmě se ségrou trumfovat. A já se mám na co těšit.
Vždycky jste silně tíhla ke Kypru, vracíte se tam stále?
Na Kypr jsem poprvé odletěla v roce 1991 za svou láskou, jedním kyperským krasoprdelním fotbalistou. Hned jsem si tu zemi zamilovala a od té doby tam jezdíme vlastně každý rok, protože tam mám spoustu blízkých přátel ještě z dob, kdy jsem v tom ráji pár let žila.
Cestujete radši do ciziny, kde si odpočinete od „čumilů“, nebo s věkem lnete spíš k vlastem českým?
Cestuju ráda do zahraničí, protože tam si odpočinu asi nejvíc. Zní to možná blbě, ale mně tzv. známá tvář nikdy žádné potěšení nepřinášela. Ani v dětství, ani v dospělosti, a teď už tuplem ne. A plácnout sebou bez plavek někde u moře, kde jste v anonymitě, klidu a nemusíte se bát, že se vedle vás hned objeví někdo s foťákem, je strašně fajn pocit. Ale Česko miluju. Jsem vlastenec, takže teď hodně silně prožívám to, co se s naší zemí děje. Někdy si z té beznaděje až pobrečím nebo se rozčílím tak, že si musím dát rum na uklidnění. Dřív jsem si dávala becherovku, ale ta mi teď přestala chutnat, jistě chápete proč…
Vyžadujete na dovolené all inclusive, nebo byste neváhala se správnou partou vyrazit třeba i s krosnou pod stan?
Mně je to úplně jedno. Baví mě obojí. Je mi dobře v nejluxusnějších místech světa, stejně tak jako na Berounce pod stanem. Vždy je to o vašem vnitřním pocitu a hlavně o lidech, se kterými tam jste. Ideální je mít možnost změnit prostředí. A tak to mám vlastně se vším. Ubíjí mě stereotyp. A tak s dcerou tahle místa střídám už od jejího narození.
Takže jste si z Marinky vychovala vášnivou parťačku i na cesty…
To ano. Často spolu prožíváme různé komické situace, protože Mari vnímá svět jinak než běžné děti. Je velmi citlivá, až mysticky vnímavá, co se týče emocí a lidských energií. Její diagnóza nijak nesouvisí s intelektem, jen se jí prostě přetěžko spojují souvislosti. Je to o každodenní mravenčí práci, vysvětlování, trpělivosti, trénincích nových situací. Je to vyčerpávající, ale s láskou jde všechno a my jsme hodně silně sehraná dvojka. Na světě je opravdu daleko víc bolesti než nějaká dysfázie. My si nestěžujeme. Máme komplikovanější život než běžné rodiny, ale Mari je šťastná a stále veselá slečna a to je ten největší dar, koukat se na své rozesmáté dítě. Vidím kolem sebe spoustu opravdových trápení, proto by mi bylo hanba si stěžovat. A když je někdy fakt těžko, opakuji si větu mojí mámy: „Hlavu vzhůru, děvčata, hlavně se neposrat!“
Zažila jste někdy, třeba na cestách, situaci, kdy jste si tzv. sáhla na dno?
Ne, mě jen tak něco nezaskočí. Mám na krizové situace slušný denní trénink. Často se směju, jaké blbosti mohou někomu připadat jako problém – dítě mi nevzali na školu, nemám na nové auto, ukradli mi sekačku, mám krátký nohy, manžel se vyspal se sekretářkou... Blbosti! Všechno jde vyřešit. A to, s čím hnout nelze, hoďte prostě za hlavu. Nikdy už nebudeme mladší, blb zůstane blbem, v noci bude tma, a když bude pršet, tak prostě budeme mokrý, no a?
Prý občas dáte na rady kartářek. To bych do vás neřekla. Kdy jste ochotna zaplatit za jejich služby?
Já znám jen kartářky, které peníze nepřijímají. Jsou to ženy, které dostaly od Pána Boha dar předvídání a silné intuice, a karty je jen vedou, když s vámi komunikují. Takové ženy si za svou pomoc peníze nikdy nevezmou, protože cítí, že jsou jen zprostředkovatelkami mezi nebem a vámi. Pochopily, že jejich umění je dar, který zase jako dar předávají dál. Tak poznáte správnou kartářku. A jestli můžu poradit, tak se nechte co nejvíc řídit svými sny. Ty vám často napoví, co máte dělat a jak se rozhodnout. Než půjdete spát, položte si otázku, která vás trápí, a ráno si svůj sen zapište, dokud si jej pamatujete, třeba jen v bodech. Pak můžete přemýšlet, co vám jím chtělo vaše podvědomí říct. Určitě na to přijdete, chce to jen cvik.
Vy dáte na své sny?
Ano. A nebojím se ani lehce nadpřirozených věcí. Člověk totiž opravdu není tím nejchytřejším stvořením. Nechte si napovědět shora a bude líp.
Nedávno jste oslavila padesátku. V den vašich narozenin mě zaujala na FB vaše nenalíčená fotka a komentář, že je vám padesát a prd se děje. Vážně vás to nepřimělo k bilancování?
Ne. Zní to sice jako fráze, ale věk je opravdu strašně relativní. Je vám prostě tolik, na kolik se cítíte, a vypadáte tak, nakolik se máte ráda a vážíte si sama sebe. Ke kráse v obličeji vám nepomůže žádný botox, jenom vaše povaha, slušnost, pokora, láska a schopnost odpouštět.
Na svůj věk nevypadáte, přesto – v jakém věku vám bylo jako ženě nejlépe?
Ty nejšťastnější měsíce jsem prožila v těhotenství, možná i proto je Marinka tak šťastné dítě. Bylo mi tenkrát 34 let. To, že jsem se stala mámou, mi změnilo celý život. Narodil se člověk, který mi poskládal hodnoty do správného žebříčku a naučil mě přestat se bát lidí, sebe, života... Narodila se mi spřízněná duše – a to jsem tenkrát ještě netušila, do jaké míry díky Marinčině handicapu splyneme v jednoho člověka. Protože my jsme opravdu takový jeden tvoreček se čtyřma nohama, plný lásky a důvěry.
