Vaším charakteristickým poznávacím znamením jsou zrzavé vlasy a chraplavý, drsný hlas. Kde jste k němu přišla?
Patří ke mně odjakživa, chraptěla jsem už jako dítě. Moje babička si myslela, že jsem pořád nachlazená, a nutila mě, abych se teple oblékala, ale příčina byla jinde – narodila jsem se s rozštěpem hlasivek. Kvůli tomu má můj hlas takovou barvu, jakou má, čehož jsem vždycky využívala – třeba ve třinácti letech jsem volala do tetovacího salonu coby kamarádčina máma, že jí povoluju piercing do pupíku. Na druhou stranu se o hlasivky musím pečlivě starat. Jsou dost choulostivé. Kdybych je přetáhla, může se klidně stát, že přijdu o hlas. Snažím se je nenamáhat, když mě čeká velká zátěž, beru různé vitaminy, kloktám minerálku.
Že se o sebe staráte, je vidět na první pohled. Kdysi jste bývala krev a mlíko, dneska jste štíhlá jako proutek. Držela jste nějakou dietu?
Jídelníček jsem nezměnila – jím, na co mám zrovna chuť, klidně i fast food, ale přestala jsem pít alkohol, a to především pivo. Výsledkem je sedmnáct kilo dole a čistá hlava. Přiznávám, že dřív jsem bývala veselá holka, která si života užívá plnými doušky, dneska jsem na koncertech a festivalech za bílou vránu. Všichni kalí, já ucucávám nealkoholické pivo nebo šampus. Neopíjím se a jsem si jistá, že to tak zůstane.
S alkoholem jste opravdu skončila ze dne na den? Žádná krize ani abstinenční příznaky?
Nic takového, od začátku jsem v klidu a pohodě. Možná to bylo tím, že jsem měla silnou motivaci – pít jsem nepřestala kvůli tomu, že bych si přála zhubnout, ale protože mi před třemi lety diagnostikovali panickou poruchu. Psycholožka mi tehdy doporučila, abych začala abstinovat, a tak jsem jednoduše poslechla.
Jak se u vás panická porucha objevila?
Jednoho dne jsem nastoupila do vagonu metra a zničehonic se mi udělalo špatně – srdce mi bušilo jako blázen, brněly mě ruce, potila jsem se a měla mžitky před očima. Nemohla jsem tam vydržet, a tak jsem vystoupila a zbytek cesty raději dojela taxíkem. Myslela jsem si, že se postupem času uklidním a ten nesnesitelný stav zmizí, ale nic se nezměnilo. Tak jsem se večer sebrala a jela do Bohnic, kde jsem se s pláčem posadila do čekárny. Vůbec jsem nechápala, co se se mnou děje.
Co se stalo dál?
Vyšetřili mě a vysvětlili mi, o co se jedná. Neskutečně se mi ulevilo. Panická porucha není žádná tragédie. Jde o civilizační onemocnění, které má kde kdo a léčí se hlavně podáváním antidepresiv. Ty jsem odmítla, ale v peněžence jeden prášek na uklidnění nosím, kdyby bylo nejhůř. Už několikrát jsem ho měla v ruce, ale zatím nikdy nepoužila. Snažím se to zvládnout vlastními silami – vyhýbám se stresovým situacím a po letech jsem se vrátila ke koním. Na nich jsem jezdila už jako malá, dokonce jsem plánovala, že se stanu veterinářkou, ale pak dostala přednost muzika.
Říká se, že stará láska nerezaví. Co vás na koních tak fascinuje?
Jsou to úžasná zvířata, která vyžadují veškerou moji pozornost. Učí mě vidět, slyšet, vnímat, prostě žít, a navíc v přítomnosti. Taková jízda na koni vám dokonale zaměstná hlavu i tělo – najednou musíte zapojit svaly, které normálně nepoužíváte. Cváláte lesem, jen vy a kůň, kolem vás ticho a příroda… To se nedá popsat, to se musí zažít! Ale pozor, nejde jen o romantiku. Musíte taky kydat hnůj, čistit stáje, doplňovat krmení. Je to dřina, ale i ta se mi líbí. Očišťuje mě. Koně jsou prostě moje velká láska, a tak jsme se s přítelem rozhodli, že nebudeme bydlet v Praze, ale někde na venkově, kde je můžeme chovat. S velkou podporou rodiny jsme pořídili statek za Mělníkem, který má velkou stodolu a louku. Nedávno jsme ho převzali a už v něm bydlíme.
Venkov za město jste vyměnila ve čtyřiadvaceti letech. Není to trochu brzo?
V tomhle případě nejde o věk, ale o vnitřní nastavení. Divokých radovánek jsem si užila do sytosti, teď cítím, že mi vyhovuje klidnější tempo a každodenní kontakt s přírodou. To ale neznamená, že bych se Prahy vzdala úplně – pořád tu mám zázemí, školu a samozřejmě práci. Jen už jsem prostě vázaná jinde. Na statku máme dvě vietnamská prasata a sedm slepic, o které se staráme. Koně by měli přijít na řadu co nevidět. Rádi bychom nabízeli jejich ustájení, jezdecké kurzy a tábory pro děti. Chtěli bychom mít své soukromí, ale zároveň být otevření okolnímu světu.
