Pro většinu z nás plní naše tajné příběhy druhou funkci: používáme je, abychom se do ničeho nemuseli pouštět. Jak naše příběhy zní? Rozhodně mnohem sofistikovaněji než „To nedokážeš, jsi neschopná, to nevyjde...“ Mysl spřádá naše zdánlivě ochranná vlákna do mnohem bohatších a subtilnějších vzorů. Tak pestrých a zamotaných, že znějí jako logické důvody, moudrá hodnocení, nebo dokonce jako správná intuice.
Co šeptá vaše podvědomí
Představte si velmi prostinkou situaci: Jste nezadaná mladá žena na služební cestě a zaparkujete své auto před hotelem. Když vystupujete a zamykáte dveře vozu, všimnete si, že kousek od vás zaparkoval mladý muž a stejně jako vy míří k recepci hotelu. Kráčíte za ním a registrujete ladnou, pevnou chůzi. Už dlouho jste se s žádným novým mužem neseznámila a s jistým vzrušením zjistíte, že zrovna tenhle by vás zajímal.
Třeba ho v recepci oslovíte, napadne vás a vaše tvář se neznatelně šibalsky usměje. Mladý muž dorazí k recepci těsně před vámi, takže stojíte ve frontě jen kousek za ním. Stačí, aby se otočil a vy jste se usmála. Sledujete ho, jak poněkud hlasitě odkládá na recepční pult drahý telefon a klíče od auta. „To ne,“ projede vámi okamžitá reakce. Četla jste přece sto a jeden článek o tom, co znamená, když muž rozloží na stůl mobil a klíče, aby všichni viděli, jak drahé jsou!
Slyšíte, jak vtipkuje s recepční, a hned je vám to jasné! Je to sukničkář. Vaše odhodlání ho oslovit se snižuje téměř k nule. A to ani nevíte, co všechno jste si o něm za těch pár minut stihla pomyslet. Platí a otáčí se pro svůj kufr. Až teď si všimnete, že má na sobě fluorescentně oranžovou kravatu! Vždyť mu musí být nejmíň čtyřicet. No jasně, je to jeden z těch nezodpovědných věčných teenagerů, který z puberty přejde rovnou do krize středního věku...
Muž se otáčí směrem k vám, a když sahá po kufru, jeho oči zavadí o vaše. Vaše pohledy se setkají o půl sekundy déle, než je běžné. Koutky rtů už už cukají do drobného úsměvu. Ale najednou vše ve vás poleje ledové rozhodnutí: Je to praštěný puberťák a sukničkář přece! Strhnete z něj pohled, popadnete svůj kufřík a s nehybným výrazem se kolem něj protáhnete k recepčnímu pultu.
Hlavně ne změnu!
Jistě, domů se vracíte docela v pohodě a klidu, bez nové rizikové situace v životě. Na mladého muže si už nikdy nevzpomenete. Toto není článek, který by vás nabádal, abyste byla vždy nesoudně otevřená, vrhala se do jakéhokoli nového zážitku a oslovovala každého, koho vám osud pošle do cesty.
Nenavádíme vás, abyste teď seděla doma na gauči a zpytovala svědomí za to, že jste vystrašená, neodvážná puťka. Nejste. To, o čem chceme mluvit, jsou příběhy, které sama sobě vyprávíte, kterými sama sebe přesvědčíte, zda to či ono máte dělat – a proč se většinou rozhodnete neudělat nic. To je totiž hlavní funkce našich vnitřních příběhů: zabránit změně.
Je to evolucí ověřený mechanismus, zabudovaný hluboce v našich rozhodovacích ústředích. Udělej všechno pro to, abys přežila. Pokud jsi teď naživu, to, co děláš, je správné. Udrž tento stav. To nám šeptá naše podvědomí...
Co se stane, když se přestanete bát? Překvapení: skoro nic. Vaše mysl bude nadále spřádat příběhy, které budou napomáhat rezistenci změně. Ale budou to jiné příběhy. Vrátíme-li se před recepční pultík v hotelu, vidíme vás znovu stát za pohledným mužem, který žertuje s recepční a má zářivě oranžovou kravatu. Vaše vnitřní příběhy nyní mohou znít jinak. Jsem pro něj až příliš dobrá. Byla jsem s úžasnějšími chlapy, než je on. Zas tak mě vlastně nezajímá...
Tam, kde dříve rozhodoval strach, nastoupila na jeho místo znuděnost, kterou nahradí arogance. Příležitost rovnou odsoudíte... Pokaždé když se ve vás ozve rezistence vůči změně, vaše mysl okamžitě nabídne hrstku příběhů, které tuto rezistenci vysvětlují. Není to obráceně, tedy tak, že by nejprve existovaly důvody, proč tuto konkrétní věc neudělat, a na jejich základě povstal náš odpor.
Poslechněte si svou pohádku
Máme pro vás jeden nový příběh. Co takhle zkusit: Jsem docela fajn a nějak to zvládnu. Co kdybyste si příště, až se vaše tělo stáhne do malé scvrklé kuličky strachu a vaše mysl se bude chtít obrnit odsuzujícími myšlenkami, začala našeptávat tenhle příběh. Příběh o tom, že jste bezvadná tak, jak jste, že se nemusíte vylepšovat nebo měnit, že to zvládnete, i když nevíte přesně jak. Příběh o tom, že se na sebe můžete spolehnout i v nových situacích. Příběh o tom, že jste fajn a lidem s vámi bývá dobře.
Nemusíte čekat na to, co tu dosud není, ale až tu bude, určitě vás to značně vylepší. To je jen další změně bránící příběh. Pohledného kolegu neoslovíte, ani až budete mít nový účes. O novou pozici v práci nepožádáte, ani až absolvujete další vzdělávací kurz, který podle vás tato pozice vyžaduje. Po dvanáctém panáku nebudete na parketu působit lépe než po druhém. Protože jakmile uděláte ten jeden poslední krůček, který podle vás potřebujete, abyste mohla podstoupit riziko, vynoří se další omezující příběhy. Jsme tak nastaveni.
Zjistěte, jak znějí vaše příběhy. A jak jinak by mohly znít, aby vás vedly k ochotě zdravě riskovat, k ochotě změnit status quo, k ochotě nechat se někdy trochu zranit a vědět, že svou zranitelnost můžete nejen přežít, ale že to bez ní vlastně nejde.
Jde o to si uvědomit, že existují chvíle, kdy se prostě vrhnete bez zaváhání kupředu. Že jsou chvíle, kdy neposlechnete svůj odpor vůči změně. Kdy vaše příběhy nezabrání tomu, abyste udělala první krok. A že si dokonce můžete začít našeptávat takové příběhy, které vás ve vhodnou chvíli kupředu popostrčí. Bez výmluv a omluv.
