Blogerka Tereza Schillerová po celý rok na svém blogu zaznamenávala své zážitky z boje s Non-Hodgkinovým lymfomem. Hodiny čekání na vyšetření, výsledky, chemoterapie… Naděje, deprese, bezvýchodnost, radost z každého zlepšení… Život s rakovinou je životem na emocionální houpačce a autorka se nestydí přiznat, že pod vlivem nemoci často reagovala nepřiměřeně, sobecky a zaznamenává, jakým způsobem se její nemoc projevovala na vztahu s manželem, se synem. ??Deník raka je strhující zpověď ženy, která svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrála.
Kolik let vám bylo, když jste se dozvěděla diagnózu?
35 let.
Jak se u vás nemoc poprvé projevila?
Lymfom je nádorové onemocnění mízních uzlin. Měla jsem nádor umístěný v mezihrudí, který mi tím, jak rychle rostl, začal utlačovat srdce. Projevovalo se to tak, že jsem měla zarudlý obličej, nateklé žíly na krku, špatně se mi dýchalo a trápil mne dávivý kašel.
Co vás při pohledu zpět na celém průběhu onemocnění a léčby nejvíc překvapilo?
Překvapilo mě, co všechno léčba obnáší. Předchází jí série různých vyšetření, o kterých jsem nikdy nevěděla, jak budou probíhat, a měla jsem z nich strach – například odběr kostní dřeně. Také jsem byla překvapená, jak probíhá podávání chemoterapie, že se na namíchání léků musí dlouho čekat a i samotná aplikace je časově velmi náročná. Stavy, které přicházejí po chemoterapiích, jsou krušné. Moje tělo se s tím pralo celkem statečně. Ale čím více chemoterapií jsem prodělala, tím jsem se horšila fyzicky i psychicky. Hlavní ale bylo, že byl nádor na ústupu.
I když člověk sbírá o nemoci a léčbě informace, na vše se předem nachystat nemůže. Objevilo se něco, na co jste nebyla vůbec připravená?
Nebyla jsem připravena na tolik pocitů a emocí, na strach o svůj vlastní život – který mě přepadl především na začátku, kdy jsem nevěděla, na čem jsem a jestli půjde nádor dobře vyléčit. Rovněž jsem nevěděla nic o lymfomech. Hodně jsem si o nich našla na internetu. Zaskočila mě náročnost léčby a také vlastní myšlenkový souboj, který postupem týdnů začal poškozovat i můj vztah s partnerem. Byla to doslova emocionální houpačka.
Po jak dlouhé době od diagnózy jste se naplno vrátila do života, jaký jste vedla dřív?
Do práce jsem se vrátila na plný úvazek pár dní po poslední chemoterapii. Snažila jsem se nezabřednout do starých kolejí, aby se nemoc například nevrátila. Rozhodla jsem se po léčbě navštěvovat pravidelně psychologa a manželskou poradnu a dořešit si vše, co v sobě dořešené nemám. A tak jsem se po jednom boji vydala do dalšího – do vlastního myšlenkového souboje, abych to už mohla konečně uzavřít.
Co vám nemoc nevratně vzala? A je naopak něco, co vám dala? V čem se nyní cítíte bohatší?
Vzala mi moji bezprostřednost, spoustu energie, pár falešných přátel. Více mi dala – naučila jsem se sebelásce, nestydět se za svůj názor, vybírat si, čemu věnuji svoji energii, naučila mě neodkládat nic na vhodný okamžik a změnit způsob vlastního uvažování.
V průběhu léčby jste psala blog. Jak vám to pomohlo? Doporučila byste totéž i jiným pacientům?
Nepsala jsem blog během léčby. Chtěla jsem si původně psát poznámky, ale nezbývala mi na ně síla. Blog jsem založila až třičtvrtě roku po skončení úspěšné onkologické léčby, tedy v době, kdy jsem dochodila psychologickou a manželskou poradnu a cítila jsem se dost silná. Svůj příběh jsem zveřejňovala na blogu postupně formou článků. Necelý rok po založení blogu můj příběh vyšel i knižně pod stejným názvem. V knize se prolínají dvě časové roviny – příspěvky, které jsem psala ex post, a příspěvky, které jsem psala už jako zdravá.
Psaní je podle mě terapie, takže bych ho doporučila každému, koho psaní baví. Dát věci na papír nebo je vyslovit nahlas je někdy více, než na ně jen myslet.
Co byste vzkázala mladým lidem, kteří se dozvědí stejnou diagnózu jako vy?
Aby neztráceli naději. Lymfomy se dnes dají dobře léčit. Samozřejmě záleží, jakým typem nádoru onemocníte, ne všechny jsou léčitelné, ale procento vyléčených je vysoké. Někdy se může nádor i vrátit, mám mezi svými čtenáři takové případy. Ti lidé jsou velmi silní a naopak dodávají naději a energii mně v tom, jak se k situaci umí postavit. Důležité je sdílet svoje pocity s někým blízkým a nebát se říci nahlas, že máte strach. Všechny pocity jsou naprosto opodstatněné.
Je něco, v čem vás nemoc změnila?
Nemoc mě změnila v mnoha ohledech. Naučila mě větší pokoře a uvědomění si, jaká je pravá podstata žití. Není to spěchání a honba za něčím. Problémy si většinou vytváříme uměle. Někdy se opět přistihnu, že to mám tendenci dělat znovu. Ale nemoc mě naučila si to uvědomit včas!
