Nedávno jsme se stěhovali. Do nového prostorného bytu. A ač by se do něj vešlo leccos z toho, kvůli čemu ten starý už praskal ve švech, všechno jsme zkrátka vzít nemohli.
A to, co jsem během tohoto procesu zažila, se nečekaně stalo jednou z mých nejintenzivnějších životních zkušeností. Můj mozek jel na dvojí program: co nejvíc ušetřit a zbavit se blbostí.
Od srpna do února, kdy jsem se na stěhování mentálně i fyzicky připravovala, jsem vyklízela a třídila šuplíky, poličky, skříňky, truhličky, pytle, tašky. Všude jsem nacházela neskutečně věcí na vyhození. Zažloutlé výkresy, prošlá lejstra, vypsané propisky, korálky s rozbitým zapínáním, děravé toaletní taštičky, neidentifikovatelné náhradní dílečky… Všechny tyhle předměty si tam s námi deset let hezky žily, aniž bychom si jejich existence jakkoliv všimli.
Vynesla jsem z bytu snad sto kilo věcí. A ohromující bylo, že to nebylo vůbec vidět! Jako by z domácnosti nic neubylo. Kde to všechno proboha bylo? ptala jsem se sama sebe. Musela jsem si přiznat, že při křečkování je člověk vynalézavý. Vyplní každou skulinku za knihovnou, každé dno skříně, kdejaký prostor mezi kredencí a stropem.
A co se toho teprve vejde do zadních částí skříněk nebo nepoužívaných kufrů! Čím intenzivněji se stěhování blížilo, tím rezolutnější jsem v rozhodování, co musí pryč, byla. Už jsem se nezbavovala jen starých krámů, ale začaly lítat i věci v zásadě funkční. Umělohmotný podnos, na němž vše jen klouzalo, nemožné svícínky i hrnečky, z nich už deset let nikdo nechtěl pít, ale i zastaralé knížky, na které jsem si z úcty k výchově mých intelektuálních rodičů dosud netroufla (,Vyhazovat knihy je barbarství! To jezuité a nacisté je pálili na hranici!‘).
A ač to na bytě stále nebylo nijak vidět, já sama jsem cítila takovou úlevu, jako když se v zadýchané místnosti vyvětrá. Dřela jsem jak mezek, záda mě bolela, zato duch vzlétal. Když do stěhování zbývaly pouhé dva týdny a nastalo konečně balení toho, co si vezmeme s sebou, moje vyhazovací posedlost dosáhla vrcholu. Po zemi poházené dětské pastelky (takové ty kratičké, co dávají firmy dětem jako reklamu, ale kvůli nekvalitním tuhám skoro nemalují), stejně jako magnetky spadlé z lednice a válející se minihračky z kindervajíček jsem metla smetáčkem a lopatkou rovnou do koše. Za poslední léta jsem je poctivě zvedla a uklidila snad milionkrát a teď jsem toho měla právě dost! V duchu jsem dala za pravdu babičce, že dnešní děti mají plno věcí a ani si s nimi nehrají. Ty moje dokonce ani nepoznaly, že jim něco zmizelo.
Moje finanční prozření
Ne, nebojte, nečtete další z článků, který velebí to, jak se člověku uleví, když všechno možné vyhodí (i když přesně to jsem zažila). Chci se s vámi podělit o jinou zkušenost. Finanční! Přišli jsme do nového bytu. Vybalili jsme to „málo“, co jsme si vzali s sebou. K tomu patřily tři svícny po pradědečkovi a mísa na ovoce, která nám to tu měla zútulnit. Postavila jsem je na stůl a vydechla. Nádhera! Byli jsme v novém, světlém a vzdušném. To staré, tmavé a přeplněné jsme nechali za sebou. A pak jsem šla na první procházku po naší nové pražské ulici. Mám ji strašně ráda, je tu spousta obchůdků a živo. Ovoce a zelenina, supermarket, drogerie, železářství, bioobchod, obuv, kavárny, květinářství a také, jak se ukázalo, několik krámků s takovými krásnými předměty, jako jsou porcelánové hrníčky, obrázky, vyšívané ubrousky, potištěné dekorace, stojánky, čajíčky, polštářky atd. Nechápavě jsem zírala do výlohy. To všechno, co tam měly vystavené, bylo… k sežrání, ale z pohledu někoho, kdo se právě stěhoval, prostě… odpadky! Vždyť přesně tyhle věci jsem já sama zrovna vyházela! Přísahám, že kdyby se mi v té očistné stěhovací mánii dostalo do ruky cokoli z těchto výloh, letělo by to do koše úplně bez přemýšlení! Já sama bych byla schopná udělat dvě takové výlohy z toho, co jsem za poslední měsíce vyhodila, a kdyby to někdo hezky tematicky naaranžoval, možná by se mé zboží i prodalo. Navíc, jak jsem byla kvůli hypotéce a šetření citlivá na peníze, jsem si nedokázala představit, že bych „vyhodila“ stovku za nějakou dekoraci! Vždyť kdybychom všechny peníze utopené v těchto blbůstkách, ať už „designových“, nebo „babičkovských“, měli na kontě, to bychom si žili! Neříkám, že bychom byli milionáři, ale na menší dovolenou už by to asi stačilo. Asi ještě z toho cynismu, který mě tím procesem vyhazování provázel, mi v hlavě naskočila zásadní myšlenka: „Pane bože! Ať lidi neříkaj, že nemaj peníze, když uživí na jediné ulici tolik krámů se zbytečnostmi.“
Kam s ním?
Některá utrácíme za rtěnky, jiná za kabelky, další třeba za DVD a někdo právě za hrnečky. Děláme si tak radost, což se pozitivně projeví na naší náladě. Tyhle obliby se navíc s věkem mění, takže když se v patnácti smějete dámám vzdychajícím nad značkovým porcelánem, obvykle platí, že co není, může být. Jenže je tu ještě jedna věc. Co s těmito radostmi za týden? Za rok? Za pět let? Pokud vlastníme jednu nebo dvě, máme je nejspíš pořád na očích a těšíme se z nich. Máme-li jich víc, založíme je kamsi do skříně a zapomeneme. Objevíme je, stejně jako děti své hračky, jen když zrovna uklízíme. Má cenu si v tom blokovat peníze? V našem relativně blízkém sousedství zuří války a lidé odtamtud utíkají. Na cestu si sbalí vždycky jen to nejnutnější, co sami unesou. Hrníčky, svícínky, obrázky a dekorace k tomu určitě nepatří. Neříkám, že máte přestat nakupovat, a přispět tak k likvidaci drobných podnikatelů. Spíš vás chci inspirovat k novému pohledu na to, za co dáváme peníze. Učaroval vám na internetu nějaký designérský kousek? Proč ne. Ale hodí se vám ke zbytku interiéru? Nebo si právě hodláte koupit překrásnou konvičku „a la Provence“, která bude ve vašem bytě s křišťálovými lustry působit jak pěst na oko? Nezapomeňte, že dekoratéři prodávají celou image. Věci jsou naaranžované tak, že se k sobě hodí a doplňují se. To při koupi jednoho, ač rádoby rozkošného kousku, u nás doma nejspíš nebudou. To samé platí pro kabelky, boty nebo šaty. Módní poradci mimochodem před pár lety vypozorovali trend, že dnes už si nekupujeme oblečení jen proto, že ho potřebujeme, nýbrž abychom udělali „statement“, tedy jakési prohlášení o tom, kdo jsme a za koho nás ostatní mají považovat. Chceme-li být považovány za bohyně, máme skříň plnou šatů, jsme-li spíš sportovní typ, kupí se nám tam džíny. Prostě opakujeme koupi jen s malými odchylkami. Výsledek? Kdejaký nově zakoupený produkt je nadbytečný, tedy další hadr.
Najít peníze a vyhrát
Mnoho z nás žije v bludu, že výměnou peněz za nějakou věc, získá „hodnotu“. Jenže tak to není. Právě takhle se finance naopak často „znehodnocují“. Nejjednodušší test uděláte se zlatým prstenem. Zkuste ho prodat! Za tu samou cenu, co jste ho pořídili, se vám to rozhodně nepodaří, dostanete výkupovou hodnotu zlata, tedy stěží pár stovek. Jasně, ceny zlata v době krize šplhají nahoru, jenže to je cena zlata jako takového, s pár prstýnky žádný majlant nevyděláte. Přitom zlato představuje ještě pořád tu smysluplnější variantu utrácení. Za to v nouzi nejvyšší vždycky něco dostanete, ať už peníze, nebo kus chleba. Což u naprosté většiny jiných věcí neplatí. Víte proč? Protože v hloubi duše se nám použité věci oškliví. Marketingoví specialisté tuhle vlastnost popisují jako „štítivost“. Podvědomě nechceme věci, které před námi používal někdo neznámý. Prsten ve zlatnictví koupíme klidně za pár tisíc, ale vedle v bazaru se za ten samý zdráháme dát i poloviční cenu. Je přece použitý, někdo ho nosil. Podvědomě se štítíme a máme pocit, že to zboží je nějak „znehodnocené“. To ani nemluvím o oblečení, kočárcích či nábytku. Bazary jsou takových věcí plné, a přesto většina z nás, když něco shání, vyrazí radši do obchodu s novým. Kdybyste si dala inzerát, že prodáte právě smontovanou skříň z IKEA o něco levněji, protože jste zjistila, že jste se sekla při měření a nevejde se vám do pokoje, sotva kdo projeví zájem (nemluvím o známých, kteří vám důvěřují). Většina radši pojede pro novou, protože se tak bude cítit jistější. Naše štítivost se mimochodem projevuje i v supermarketech. Pokud leží na platě poslední marmeláda, začnou lidé brát další marmelády z plata pod tím, protože ta, co tam leží jako „poslední brambora ze sklepa“, se jim nezdá, aniž by si to uvědomovali. I proto například v pekařstvích nenechávají zbylé druhy pečiva na poloprázdných tácech, nýbrž je aranžují vedle jiných druhů – vše tak vypadá čerstvě, a ne jako „oschlý zbytek“, který už nikdo nechtěl. I proto je lepší se dvakrát rozmyslet, jestli ta nová radost, na kterou máme spadeno, nebude dalším nepoužívaným krámem, který nikdo nechce, a tudíž znehodnocené peníze. Přiznávám, že to rozhodně není boj, který lze ve vyspělé ekonomice trvale vyhrát. Já sama jsem se pouhých pár měsíců po stěhování přistihla, že v jedné z oněch výloh „s odpadky“ šilhám po několika opravdu, přísahám, překrásných hrnkách na cafe latte! Zatím odolávám. Zároveň vím jedno: těch pár stovek se vyplatí schovat do jednoho z těch hrnků, co už doma mám. Až budu chtít jít do kina nebo jet na výlet, budu ráda, že tam pár korun najdu! Nebudu říkat, že nepůjdu, protože nemám peníze. Mám! Tedy alespoň na tohle. A když si odřeknu pár potenciálních krámů ještě párkrát, budu mít i na něco většího. Tak si užijte šetření a zážitky!
