Doporučujeme

Rozvodem péče o děti nekončí. Nebo by alespoň neměla!

| foto: Shutterstock, Bauer Media

Rozvodem péče o děti nekončí. Nebo by alespoň neměla!

V současné době se podle statistik rozvodovost v České republice pohybuje v rozmezí 45 – 50 %. Z celkového počtu manželství rozvedených v roce 2013 pak byla více než polovina s nezletilými dětmi.

Tato čísla jsou rozhodně vysoká a napovídají jedno – je kolem nás mnoho dětí, kterých se rozvod rodičů bezprostředně dotýká. Pokud se situace týká i vás a vašich dětí, mohou vám následující řádky a MUDr. Elena Turnovská, ambasadorka kampaně Právo na dětství, pomoci. 



Ta mimo jiné říká, že rozvod by neměl být bojem, který nikdy nemůže mít vítěze. Každý se může rozhodnout a dát přednost důstojnému ukončení vztahu a hledání optimálního řešení pro všechny členy rodiny s vědomím potřeb dětí, důležitosti obou rodičů pro zdravý psychosociální vývoj dítěte, odpovědnosti za život svůj i svých dětí, které si do svého života tuto zkušenost s řešením náročné situace definitivně přenášejí. 



Paní doktorko, rozvodů je u nás hodně, co základního by si měl člověk, kterému se rozpadá rodina, uvědomit?


„Rozvod je závažnou životní změnou pro všechny členy rodiny. Dospělí členové rodiny by měli mít na paměti, že se jedná o proces psychosociálního přizpůsobení se nové životní situaci, která je provázena řadou ztrát, změn, bolestí a trápení. 


Znalost zákonitých součástí celého procesu může rodičům a jejich prostřednictvím i dětem usnadnit průběh této velmi zátěžové situace. Na začátku, kdy je jeden z partnerů rozhodnut partnerství ukončit a druhý se zatím s touto skutečností nemůže smířit, jsme svědky rozbouřených emocí, hněvu, deprese, zoufalství, někdy až nepřátelských, útočných projevů jednoho či obou partnerů.  V této fázi může velmi pomoci navštívit odborníka -  rodinného poradce, mediátora, dětského psychologa apod.“



Co nám pomoc odborníka může přinést?


„Odborník, nezaujatá osoba, může partnery podpořit a provázet tak, aby oba mohli své emoce odžít, zpracovat. Tak může dojít k citovému odpoutání se a přijetí reality. V další fázi se může partnerům podařit oddělit partnerství od rodičovství a snížit tak riziko vtažení dětí do vlastních sporů. Opět si mohou uvědomit, že odpovědnost za další fungování rodiny, péče o děti a jejich výchova je na nich na obou, že pro děti je důležité, aby byl zachován kontakt s oběma rodiči, kteří jsou pro ně identifikačními vzory, každý z nich má nezastupitelnou roli, děti je mají rády oba a potřebují vědět, věřit, že i oba rodiče mají rádi je.


Ve třetí fázi jsou pak rodiče opět schopni vnímat potřeby svých dětí, jejich trápení a strádání a mohou začít hledat způsob, jak jim těžkou situaci usnadnit. A konečně ve čtvrté fázi mohou rodiče zaměřit jednání do budoucna a vytvořit vzájemnou dohodu o dalším fungování jako rodičů, o materiálním a finančním vyrovnání a připravit se tak na přijetí a uspořádání života po rozvodu manželství.“




To zní hezky a poměrně jednoduše, ale asi to tak jednoduché nebude…


„Jednoduché to určitě není. Je důležité vědět, že ve fázi hněvu, vzájemných či jednostranných útoků, až projevů msty, mají partneři co dělat se svými emocemi a nemohou tak dát podporu dětem, které jsou všeho jejich jednání více či méně svědky. Tady je důležitá také podpora ostatních členů rodiny a přátel, ač i oni mají tendenci hledat viníka a přidat se na tu kterou znesvářenou stranu.“



Myslíte tedy, že spoléhat se pouze na pomoc přátel a širší rodiny nestačí?


„I pro jejich blízké je rozvod partnerů velmi náročné, nicméně díky odstupu a určité míře nadhledu jsou to právě oni, kdo mohou lépe vidět, jak je to pro děti náročné. Ale měli by spíše rodiče podpořit v tom, aby vyhledali odbornou pomoc a měli oba jistotu nezaujatého rádce. Také je důležité, aby v této fázi nebyla činěna žádná rozhodnutí, se kterými se jeden či oba partneři nemohou smířit. Jinak je velké riziko eskalace konfliktu, nabalování dalších stresorů, rozšiřování zastánců a odpůrců té které strany a vytváří se bludný kruh, kde již není jasné, kdo za co odpovídá, kdo je viník, kdo oběť, kdo zachránce. Znemožní se tím vnímat celou situaci očima dítěte, na jehož nejlepší zájem se sice všichni odvolávají, nicméně představy o jejich naplňování se diametrálně liší.“



Rodiče si často myslí, že děti situaci nevnímají. Opak, ale bývá pravdou, že?


„Děti jsou svědky všeho dění, mnohdy vidí, slyší, vědí víc, než se domníváme a to, že o tom nemluví je projevem jejich velkorysosti k těm, které mají rády a od kterých potřebují, aby měli rádi je. Pro děti jsou rodiče středobodem života, jsou pro ně zárukou bezpečí, které je nyní ohroženo. Pro záchranu vzájemného vztahu, bezpečného domova, mohou menší děti, které jsou egocentrické, brát vinu na sebe, mohou věřit, doufat, že když budou hodné, táta a máma budou zase spolu. Malé děti mohou začít trpět pomočováním, nočními můrami, mohou začít koktat. Od devíti let se děti mohou trápit konfliktem loajality, nevědí, pro kterého z rodičů se rozhodnout, na čí straně stát, nevědí, mohou-li mít druhého rodiče rády.


Od dvanácti let se děti mohou za situaci doma stydět, uzavírají se do sebe, chtějí vše zvládnout samy, začnou se stranit kamarádů, nebo naopak, začnou být agresivní, mají konflikty s vrstevníky, nebo s dospělou autoritou, mohou trpět poruchami chování, záškoláctvím, útěky z domova. Adolescenti přebírají odpovědnost za situaci a mohou se stát náhradními partnery. Z uvedeného vyplývá, jak děti v zoufalství nemohou uspokojovat své potřeby a upřednostňují uspokojování potřeb dospělých.“



Existují nějaké obecné varovné signály, podle kterých i okolí, které není s dítětem v každodenním těsném kontaktu, pozná, že se trápí a není v pořádku?


„U malých dětí je to obtížné, často s nimi skutečně není více v kontaktu nikdo jiný než rodiče. Tam jsou to zmiňované noční můry úzkostlivost, pomočování… Starší děti se velmi často zhorší ve školním prospěchu, učení je ve srovnání s trápením, které nemohou samy vyřešit, zanedbatelnou ztrátou, i když jim předtím na výsledcích záleželo, navíc jsou nesoustředěné a mají problémy s koncentrací. Často se u dětí zhorší zdravotní stav, zvýší se nemocnost, děti trpí psychosomatickými obtížemi, bolestmi hlavy, mají depresivní rozlady či jsou úzkostné, plačtivé.“



Co s tím?


„Je na rodičích, aby situaci zvládli a byli si vědomi toho, co se může stát, když se jim odpovědnost za své děti vymkne z rukou, respektive když ji předají odborníkům, například advokátům, poradcům, nebo mají pocit, že jim byla odňata autoritou v případě soudních rozhodnutí.


Prvním krokem z této patové situace je dobrá informovanost o tom, co vše mohou partneři při rozvodu očekávat, uvědomění si výše popsaných rizik a přijetí faktu, že odpovědnost za své děti mají v první řadě rodiče. Nikdo z širší rodiny, přátel, či odborníků, nemůže tuto odpovědnost přebírat. Je-li to možné, prvním krokem podpory by mnělo být právě zkompetentnění rodičů, znovunalezení sebedůvěry, sebeúcty a důvěry v to, že je v jejich silách závažnou situaci zvládnout.“



Pokud se tedy rodiče domluví, jak postupovat dál – vůči dítěti?


„Po zvládnutí vlastních problémů by měli rodiče společně informovat dítě o tom, že se jako partneři rozcházejí, zůstávají však oba rodiči a chtějí být dítěti oporou při přijetí všech změn, které je čekají. Mají je oba rádi a vědí, že dítě má rádo je, vědí, že potřebuje čas na přijetí toho, že rodiče už spolu nebudou žít. Je třeba se vyvarovat jakéhokoli obviňování partnerů navzájem, dítě potřebuje vědět, jaké změny ho čekají, s kým bude žít, jak se bude stýkat s druhým rodičem, jak to bude se školou, kamarády, případně se stěhováním.


Pro dítě je důležité vidět, že se rodiče domlouvají o tom, co se jich týká, mohou tak uvěřit, že o ně mají skutečný zájem a že jim na nich záleží. Děti potřebují čas, prostor na otázky a projevení smutku, hněvu, bolesti, potřebují se vyplakat.“


Více informací najdete na www.pravonadetstvi.cz



  • Vybrali jsme pro Vás