K neumělým zápiskům o životě mě v necelých dvanácti letech přivedly dva pádné důvody. Především jsem chtěla (na rozdíl od svých rodičů) své budoucí děti chápat a nedělat jim to, co jsem nesnášela. (báječné, když se pak o pár let později slyšíte – deník nedeník –, jak vykřikujete zlaté rodičovské hity: „Dokud tě živím, budeš poslouchat,“ apod.). Druhým impulzem bylo očekávání, že jednou ze zápisků typu „Dnes jsme měli rajskou, šla jsem si přidat“ a „Naši byli na rodičáku, třásli jsme se hrůzou, ale řvali jen trochu“ napíšu bestseller...
Vcelku pravidelné záznamy jsem vedla do chvíle, než jsem se psaním začala živit. Od té doby si nad soukromými zápisky připadám jako horník, který jde po celodenním rubání cvičně přeházet uhlí do sklepa. Nic, co by se hodilo na román, jsem nezažila a časem mi došlo, že stejně od těch dvanácti řeším pořád totéž. Ostatně s řadou dalších psavců i psychologů jsem se shodla na tom, že jednou ze zásadních funkcí deníku je snaha nějak se popasovat s bolestnými prožitky.
Deník jako terapie
Psycholožka Martina Tichá potvrzuje: „Jsou okamžiky, kdy potřebujete oporu a ventil. Musíte ze sebe dostat to, co vás trápí, a deník má neskutečně očistnou moc. Nejefektivnější je ruční psaní – spojením pohybu ruky a myšlenek se trápení odplavuje. Papír snese větší hrůzy než sebelepší kamarádka, navíc vás nesoudí, ani nezradí.“
Zní to divně, ale zápisky o příjemně prožitých dnech jsou vlastně trochu nuda, pokud ovšem nejste literární talent, případně člověk schopný zachycovat svůj život na pozadí společenského dění. V mých záznamech by však vztahové úvahy spolehlivě zastínily i přílet Marťanů. Mimochodem – v ženských denících převládají emoce, historickým událostem se věnují spíše muži, kteří však deníkové disciplíně obecně holdují mnohem méně.
Dvě tváře záznamu
Řešení a úlevu v problémech nakonec často najdete sami díky tomu, že si v deníku utřídíte myšlenky a podíváte se na zápis s chladnější hlavou. Emočně vypjaté záznamy však skrývají nebezpečí. „Při zpětném čtení vás mohou opakovaně zranit,“ varuje psycholožka. Paměť totiž nepříjemné zážitky poskládá, obalí, uklidí a spoustu z nich poztrácí. Jenže člověk pak do „vzpomínkového sklepa“ svévolně vleze a zjistí, že všichni ti strašliví kostlivci tam stále křepčí. Samozřejmě můžete mít radost, že jste problém zvládli, ale také dostat strach, že vám znovu skočí za krk, nebo si s hrůzou uvědomit, jak příšerný život máte za sebou.
Pokud jste deník používali výhradně jako „shitbag“ na odplivávání negativních emocí, odvezte sebrané spisy na bezpečné místo, abyste k nim neměli snadný přístup. Nahlížejte do nich jen ve chvílích, kdy jste dost silní a věříte, že váš život měl i slunné stránky. Víte-li, že nebudete zápisků litovat, můžete je rituálně spálit. „Tuto metodu doporučuju dospělým i malým klientům. Sepište trable na papír, spalte ho nebo roztrhejte a útržky hoďte do vody. Soustřeďte se na to, jak z vašeho života odplouvají,“ doporučuje psycholožka.
Co z toho budu mít?
„Přes riziko zpětné kontaminace nepříjemnými pocity je deník váš parťák pomáhající s duševní hygienou i zrcadlo zachycující důležité postřehy, které byste jinak zapomněli nebo vytěsnili,“ potvrzuje doktorka Tichá. „Je rychlý, pro psavce snadný (nepsavci se díky němu naučí lépe formulovat myšlenky a rozšíří si slovní zásobu), dostupný, s velkým efektem a zadarmo. Ideální společník na cestu vedoucí k sebepoznání.“
Deník si lze psát také z mnoha zábavných důvodů, ať už jsou to zápisky z cest a dovolených doplněné fotografiemi a vstupenkami, záznamy o přečtených knihách, shlédnutých filmech, ochutnaných dobrotách, nebo naopak o sportovním a dietním úsilí. Tyto méně intimní deníky pak lidé stále častěji sdílejí na nejrůznějších blozích nebo sociálních sítích. Jejich úkolem je zachycovat prchavá potěšení, motivovat se tím, co jste už dokázali a zažili, stanovit si další cíle a srovnat priority. Pokud takové zápisky nabídnete ostatním, máte šanci získat obdiv a setkat se s názory podobně smýšlejících lidí, nebo si tříbit a upevňovat postoje nad reakcemi případných posměváčků.
Hrozba v šuplíku
Jednou z nejoblíbenějších a také nejošemetnějších funkcí deníku je mapování milostných vzplanutí. Snad každý majitel intimních zápisků, který viděl film Madisonské mosty, přemýšlí o tom, co se jednou s jeho záznamy stane. Hlavní hrdinka Francesca prožila přísně utajený vášnivý vztah, který její dospělé děti odhalí až při třídění pozůstalosti. Zpráva o matčině tajné nenaplněné lásce jim však pomůže začít nahlížet jinak i na vlastní životy.
Pokud si na své tajnosti nedáváte pozor, řada věcí svěřených deníku může mít na ty, kteří se k nim dostanou, neblahý vliv i za vašeho života. A jen málokdy to bývá ku prospěchu věci. Intimní záznamy v takovém případě mají podobný dopad jako zkumavka s virem pravých neštovic pohozená v zásuvce nočního stolku. Nálezcům lze doporučit zacházet s nimi se stejnou opatrností. Po otevření totiž už není cesty zpět. Než podlehnete pokušení nahlédnout do cizích ryze soukromých zápisků, zkuste si představit, co by se stalo, kdyby vám okolí četlo myšlenky, které mohou být jen chvilkové a prchavé, ale druhé dokážou osudově zranit. Zkrátka nepátrejte a „nepřepínejte“ – především svou sílu unést tajemství nejbližších.
