Svobodnou matkou je v současné době každá pátá žena. Tvrdí to statistiky a odborníci z řad sociologů i psychologů dodávají, že počet svobodných matek se v západních společnostech každým rokem o něco zvyšuje. Pochopitelně ne všechny svobodné matky jsou svobodnými matkami neustále, ovšem ty, které se „zadají“, zas nahrazují ženy, z jejichž života partner zrovna odešel. Někdy statistiky počítají jako svobodnou matku každou ženu, která je svobodná, což výsledky činí poněkud nepřesnými, protože zdaleka ne každá neprovdaná žena žije bez partnera.
Jeden rodič, dvě role
Být svobodnou matkou znamená zastávat nejenom roli matky, ale také roli otce, což je ve srovnání s výchovou v tradiční rodině, kde jsou otec, matka a dítě (děti), vůbec ten největší rozdíl. V tradiční rodině, alespoň pokud mluvíme o víceméně fungujících rodinách, jsou role matky a otce rozděleny. Funguje to tak odnepaměti a k rozdělení rolí došlo z velice pochopitelných důvodů. Zatímco muž zabezpečoval rodinu materiálně a jako kdyby zvenku, žena se starala o její fungování zevnitř, k čemuž patří i péče o děti. Jakkoli existují výjimky, kdy je tomu naopak, matka většinou bývá ta starostlivější, která si dříve všimne, že něco není v pořádku, bývá rovněž empatičtější, v projevech k dítěti je v průměru něžnější, a i když umí být přísná, je i laskavá, pečující a mívá pochopení pro dětské strachy, nesmělost či bojácnost. Otec obvykle zastává roli toho, který je z obou rodičů, když ne přímo přísnější, ačkoli i větší přísnost bývá v obecném měřítku otcům přisuzována, pak alespoň striktnější a nesmlouvavější, co se kupříkladu kázně týče. Matky také bývají přísné, ovšem rozdíl je v prioritách. Otcové nemívají takové pochopení pro dětské strachy, zejména co se výchovy malých chlapců týká, ale mívají větší pochopení pro dětské skopičiny, pokud se během nich dítě projeví jako odvážné. Otcové si obecně cení odvahy, matky zase toho, když se dítě nebojí přiznat, že se něčeho bojí, a když se za každou cenu do „odvážných kousků“ nepouští. Dalo by se tedy říci, že zatímco otcové kladně hodnotí odvahu, matky rozvahu.
Správné vzory
Rozdílný přístup žen a mužů k dítěti a jeho výchově často spočívá v maličkostech. Někdy jsou to sotva postřehnutelné drobnosti, které však vyplývají z ženské a mužské přirozenosti. Panuje rozšířený názor, že absencí otce v rodině trpí především chlapci, protože jim chybí někdo, s kým by mohli podnikat „klučičí věci“, zatímco dívky se o ně tolik nezajímají. Například psycholožka Verena Kast, autorka knihy Otcové – dcery, matky– synové, však zdůrazňuje, že absencí otce trpí dívky zrovna tak a stejně je tomu i v rodinách, kde chybí matka – pro děti obojího pohlaví je nepřítomnost jakéhokoli z rodičů těžká. „Dívky potřebují otce, protože se jejich prostřednictvím, na základě jejich chování a jednání dozvídají, jak muži řeší problémy, jak komunikují. To samé se dozvídají i chlapci od matek. Chápání druhého pohlaví je předpokladem pro život v uspokojivém vztahu.“ Děti se od rodičů učí rovněž tomu, jak partnerský vztah mezi mužem a ženou vypadá, jak by vypadat měl a jak neměl. Už vcelku malé dítě dokáže říct, co se mu na rodičích líbí a jak by si přálo, aby se chovala matka k otci a otec k matce. Děti zkrátka a dobře potřebují vzory a nejlépe správné vzory. Svobodné matky mají výchovnou úlohu v tomto ohledu podstatně těžší. Musejí na sebe vzít úlohu otce, alespoň do určité míry, což je náročné už jenom proto, že nejsou muži. Také se jim to leckdy nedaří. Někdy to může vést až ke schizofrenním situacím, kdy žena tápe, jestli se zachovala správně, jestli neměla být v konkrétní situaci o kousek tvrdší, zda-li naopak nebyla tvrdá moc a podobně. A i když obě role zvládá jakžtakž dobře, pořád je to jenom matka. Otce možná umí občas zastoupit, ale jako žena a matka otcovský vzor dítěti nabídnout nemůže.
Mezi mlýnskými koly
„Svobodnou matkou jsem se stala neplánovaně,“ říká pětatřicetiletá Alice. „V necelých třiadvaceti jsem otěhotněla a můj partner před odpovědností utekl. Na to, abych si hledala někoho nového, nebyl čas, protože coby svobodné matce mi péče zabrala dvacet čtyři hodin denně. Náročné to ale nebylo pouze časově. Jak moje dcera rostla, uvědomovala jsem si, že nemůžu být jen ta láskyplná maminka, která fouká bolístky, ale i tatínek, který se zasměje a řekne: ‚To nic není, sedni si na to kolo a zkusíme to ještě jednou.‘ Matka ve mně chtěla tu malou holčičku vzít a přitisknout k sobě, ale věděla jsem, že muž na mém místě by spoustu věcí bagatelizoval. A já jsem se musela rozhodnout, čím zrovna budu. Většinou jsem se snažila jednat pomocí citu, podle toho, co mi připadalo správnější, jenomže i tak jsem často tápala. Moje vdané kamarádky také řešily spousty výchovných problémů, ale v takto schizofrenní situaci nebyly. Teď je dcera v pubertě, motají se kolem ní kluci, a i když momentálně s někým krátce žiju, za těch pár měsíců se současný partner nemohl s dcerou sblížit natolik, aby jí mohl být otcem. Vždy už bude odkázaná jen na mě.“
