Generace Y neboli tzv. mileniálové jsou podle průzkumů nejvystresovanější lidé na zemi. Původně se označovala jako Y generace narozená kolem poloviny 80. let minulého století, dnes už tento pojem zahrnuje i lidi narozené na konci let sedmdesátých.
Ještě před deseti lety se příslušníci generace Y popisovali jako sebevědomí, sebejistí, toužící po kvalitě a pohodlí, jako ti, kdo vědí, co chtějí, a považují za své přirozené právo to dostat. Poslední průzkumy však ukazují, že tento popis zastaral a s realitou nemá moc společného. Zeptejte se přímo mileniálů, jak se cítí, a nejčastější slovo, které uslyšíte, bude stres.
Přestože v mnoha ohledech se již od druhé světové války každá následující generace měla lépe než generace předchozí, s generací Y možná přichází zlom. Jistě, mají lepší telefony než generace X odkojená na MTV, cestování je levnější a jednodušší a možnosti komunikace jsou neporovnatelné. To je všechno bezva, řekne mileniál, ale můj hlavní životní pocit je frustrace a úzkost.
Vědí to lékaři, vědí to psychiatři. Ordinace jsou plné lidí, kteří trpí nemocemi spojenými s přílišným chronickým stresem. Žádná jiná generace nepolykala prášky proti depresím a úzkostem s takovým gustem jako právě Y. Proč jsou ale tak vystresovaní?
BRUTÁLNĚ JEDNODUCHÁ ODPOVĚĎ
Přestože existuje několik podrobných studií, které hledají důvody vysoké stresové hladiny mileniálů, ptáte-li se přímo jich, jejich odpověď je lakonická a neúnavně se opakuje: peníze. To, že lidé ve finanční tísni a ze sociálně slabých vrstev zažívají zvýšený stres, víme už dlouho. Nyní však podobný stres začínají zažívat i střední vrstvy. Ano, většina lidí se stresuje kvůli nedostatku financí, a to i přesto, že jich mají více, než měli jejich rodiče. Už si však možná neuvědomujeme, že podle svých měřítek jich mileniálové potřebují mnohem víc. Přežít už nestačí. Nechat děti vystudovat?
To je přece naprostý základ. My musíme nechat děti vystudovat výborně. Kvalitní oblečení, ukázková dovolená, drahé zájmové kroužky pro děti, rekonstruovaný byt nebo aspoň nová kuchyně, každé tři roky lepší auto, každý rok nový smartphone. Jak zůstat klidný, když úspěch je jediná možnost? A protože nikdo nemůže být neustále a vždy jen úspěšný, snažíme se aspoň o image úspěchu, když už ho nemůžeme mít doopravdy.
Vystresovanost, jakou generace Y prožívá, starším generacím vůbec nedává smysl – na co si stěžují, ptají se svých mladších příbuzných. Následující rozhovor byl vyslechnut u kavárenského stolu a dokonale vystihuje tzv. mezeru mezi generacemi. Přibližně pětatřicetiletá žena v kavárně překotně vypráví své zhruba šedesátileté tetičce, jak vypadá její týden. Má to působit jako vyprávění, ale vlastně je to salva stížností.
„Ráno je to strašný, protože ani jedno dítě nechce vstávat a to je musím před prací oba rozvézt do školy, každé do jiné. A Karel pracuje od osmi, takže to už vůbec nestíhá. V práci je to hrozné, neumíš si představit, jak nás teď stresují a to nám zrušili všechny asistentky, prý že nejsou peníze, takže celý den v podstatě dělám administrativní práce, a než se dostanu k tomu, na co jsem původně najatá, tak je odpoledne. Kolikrát nestíhám ani jít na oběd. A to dnes večer máme jít na bowling v rámci upevnění kolektivu a já potřebuju být doma a učit se s malým na zítřejší písemku. Karel to udělat nemůže, protože jede vyzvednout nové auto, budeme mít větší, aby se nám tam všechno vešlo, když jezdíme na chalupu s koly a s lyžemi. Je to džíp, ale strašně drahý, teti.“
Tetička usrkne kávu a podotkne: „Tak aspoň víkendy na chalupě si užijete, ne?“ Neteř se ironicky uchechtne: „Prosím tě, vždyť ještě ani není dodělaná! To si neumíš představit, jaké to je jednat s řemeslníky, už tam máme třetí firmu a s tou, co tam byla jako druhá, se teď soudíme. Ta chalupa nás stojí víc nervů, než kolik z ní je užitku. Já ani nevím, proč jsme si ji pořizovali, děti tam stejně nechtějí jezdit, protože tam není internet...“
Neteř se odmlčí. I nám u vedlejších stolů, kteří jsme slyšeli její nářky, je jí skoro líto. Tetička se k lítosti strhnout nenechá. „Víš, my jsme ze všech těch věcí, o kterých tady mluvíš, mohli mít většinou jen jednu. Dobře placenou práci, nebo dobré auto, nebo renovovanou chalupu, o bowlingu nebo lyžování každý víkend ani nemluvím.“ Je vidět, že tetička se nemůže zbavit dojmu, že si není na co stěžovat. Dokud to neteř s povzdechem neshrne: „Vidíš, vy jste mohli mít jen jedno. A my musíme mít všechno.“
ŽENY V OHROŽENÍ
Nevíme, zda jsou ženy ochotnější to přiznat, ale ženy se všeobecně cítí vystresovanější než muži. Je také možné, že na ně stres dopadá horší měrou a jsou vůči němu méně odolné. Jsou-li stresu vystavené delší dobu, připadají si podrážděné, úzkostné a chybí jim motivace. To samozřejmě platí i pro muže, ale je možné, že ženy jsou více zvyklé posuzovat, jaký dopad má jejich chování na ostatní, a tak si podrážděnosti, mrzutosti a protivnosti u sebe dříve všimnou.
Stres má na ženy horší dopad i druhotně, nepřímo. Kromě toho, že znesnadňuje v životě správně se rozhodovat, svádí nás navíc rozhodnout se špatně. Když věříme, že nemůžeme situaci zlepšit, chceme se nepříjemným pocitům aspoň vyhnout. Ve snaze v sobě stres nějak potlačit nebo ho necítit, začne dost žen pít více alkoholu, kouřit, trávit zbytečně moc času na sociálních sítích...
To jsou návyky, které mají na ženy horší dopad než na muže. Zdá se také, že muži dokážou odbourat stres snáz a prostšími metodami než ženy – ženy jsou možná opravdu emočně komplikovanější. Mnohem víc mužů než žen udává, že ke zklidnění jim stačí poslech hudby, cvičení nebo jízda autem. Ženy často uvádějí, že se nedokážou zbavit stresu, dokud se to, co je užírá, nevyřeší.
Smutné je, že přes osmdesát procent dotazovaných vystresovaných mileniálů přiznává, že pro snížení stresu ve svém životě nic nedělají. Jak vtipně poznamenala jedna třicátnice: „Už takhle jsem totálně vystresovaná a špatně spím. Přiznat si, v jak hrozném jsem stavu, je další stres – to už se nevyspím vůbec.“
VYSVOBOZENÍ
Nechceme vás ještě víc stresovat s podrobným výpisem toho, co všechno ve vašem těle i duši vyvolávají chronicky vysoké hladiny stresových hormonů. Nebudeme se rozepisovat o tom, jak vám ničí zdraví, vysávají životní energii, zatemňují váš pohled na svět a nechávají vás žít nekreativně na automatického pilota, takže otupěle stále opakujete tytéž kroky, které ve vás buď stres vyvolávají, nebo vás v něm minimálně prostě udržují.
Místo toho jsme pro vás připravili seznam, co se ve vašem životě změní, když se stresem něco uděláte. Ať už ležíte zrovna teď na prázdninovém plážovém lehátku, nebo jen v rychlosti čtete tenhle článek v autobusu cestou do práce, uvolněte se a nechte do sebe vstoupit ozvěny téhle vaší klidnější a spokojenější verze. Určitě ve vás ještě spí jako Šípková Růženka, i když jste na ni už možná zapomněla.
VY BEZ STRESU?
Rozhodování se mezi různými možnostmi není jen další zátěž navíc, ale je zajímavé, vzrušující a přináší vám radost. Často se ukáže, že jste se rozhodla správně. Jednáte kreativně a spontánně, váš život se neskládá jen z přesně naplánovaných povinností a tupého vypnutí, kdy sama sebe radši nevnímáte. Jste sama se sebou ráda.
Vaší primární emocí je klid, pohoda, nebo dokonce radost. Svět vám připadá jako docela fajn místo k životu a vlastně jste vůbec ráda, že jste na světě. Často si všimnete v okolí něčeho krásného. Lidé vám možná nepřipadají dokonalí, ale určitě se s nimi dá vyjít a často je to i legrace.
Smějete se často a pořádně. Netrápí vás drobné nevysvětlitelné, fantomové neduhy. Připadáte si zdravá, plná síly, a když onemocníte, rychle se vyléčíte. Vaše tělo stárne opravdu pomalu. Nemáte věčný pocit sotva popadajícího dechu. Je pro vás radost se pořádně nadechnout a cítíte svobodu a lehkost. Napětí není váš chronický pocit. Občas ho samozřejmě cítíte, a právě proto, že jen občas, všimnete si, kdy přichází, vyřešíte to, proč přišlo, a víte přesně, kdy odešlo.
Pokud nejste v chronickém stresu, jsou chvíle akutního stresu vlastně docela zajímavé. Cítíte příval energie k vyřešení situace a stres funguje spíš jako motivátor nebo ponoukač k akci. Nacházíte klid i v situacích, o kterých se nyní domníváte, že jsou z povahy věci naprosto stresové. Ráno u vás doma před odchodem do práce a do školy nemusí zrovna připomínat reklamu na sušenky, ale vaše jitra jsou různorodá a často se stane něco příjemného nebo veselého.
Cvičení, procházce se psem nebo vypití sklenky vína se věnujete proto, že vás těší, a ne proto, že je to jediná záchrana, jak na chvíli nevnímat negativno. Nezažíváte tolik úzkosti a nemáte pocit, že jestli se stane ještě jedna jediná maličkatá katastrofička, vybuchnete a rozskočíte se na tisíc kousků nebo se rozpustíte do temné nicoty. Řadíte sama sebe mezi optimisty. ?
