Nyní už devětatřicetiletá advokátka Zuzana si ze svého dětství pamatuje, že kočárek s panenkou nikdy nevozila. A netouží po tom ani teď. „Že se nikdy nechci stát matkou, jsem si potvrdila, když se mé sestře narodil syn. Tenkrát mi bylo šestnáct a bydleli jsme všichni v domě rodičů. ‚Počkej, však ono to na tebe přijde,‘ říkali blahosklonně příbuzní. Nepřišlo. Vystudovala jsem a nastoupila hned po právech jako koncipientka ve větší advokátní kanceláři. Bavilo mě to. Muži se v mém životě porůznu střídali, ale na pořádný vztah nebyl čas. Ani po třicítce se žádná touha po dítěti neozvala, zato přibylo otázek typu:
‚Zuzanko, kdy se vdáš a budeš mít miminko?‘ Podle mě je to hodně intimní otázka, ale zachází se s ní jako s houskou na krámě. Ať se do svého nitra dívám sebepozorněji, nenacházím u sebe žádný důvod porodit dítě. Netoužím po předání a zhmotnění své DNA. Hodně mých kamarádek mi prozradilo, že až po narození dítěte měly pocit, že jsou kompletní, že jim život doopravdy dává smysl. Možná. Mně ale můj život dává smysl i bez dětí!
Mám smysluplnou práci v oblasti mezinárodního práva, která mě baví, dělá mi radost, kauzy, které se mi nelíbí, nemusím brát, protože nepotřebuji živit celou rodinu, jen sama sebe. Přispívám i různým světovým neziskovým organizacím. Cvičím jógu, studuji čínskou medicínu. Třeba se jednoho dne stane, že své znalosti uplatním mezi lidmi, kteří jsou nemocní... Nemám tedy pocit sobeckosti a neužitečnosti. Moje energie teče jinými, ne rodinnými kanály.
Ostatně vždycky tu byli dobrovolně bezdětní. Jeptišky, mniši, staré panny. Pokud se zamyslíte nad současným stavem světa, zjistíte, že se rodí fůra prcků. A tahle už beztak zdevastovaná planeta nepotřebuje nutně další jedince...“
Oční lékařka Anna nikdy nebyla zavilá odpůrkyně dětí jako Zuzana. Teď je jí třiačtyřicet a přiznává, že čas na dítě prošvihla: „Na vysoké a před ní jsem měla úplně jiné starosti než se vdávat a rodit, ale v podvědomí zůstávala uložená informace, že až dostuduji, budu chvíli pracovat a pak, lehce po třicítce, do toho praštím. Zamilovala jsem se až ve dvaatřiceti, ale bohužel do ženatého muže, který už měl dvě menší děti. Byli jsme spolu rok, dva, tři. Toužila jsem po dítěti jako nikdy. Každou menstruaci a ovulaci jsem probulela. Moje tělo tolik chtělo otěhotnět, ale on se bránil. Říkával, že dítě se mnou chce, ale že ještě není vhodný čas... Že se rozvede, jsem mu věřila celých šest let. Nerozvedl se. A já zůstala v osmatřiceti bez muže i dítěte.
Kamarádky mi radily všechno možné – od ‚one night stand‘ v plodných dnech na Filipínách až po umělé oplodnění. Já však ještě doufala v hezký vztah. Znovu jsem se zamilovala až těsně před čtyřicítkou. Muže mám, jenže otěhotnět v mém věku už není tak snadné. Nedělám si falešné naděje, že by to šlo přirozenou cestou. Přemýšlím o umělém oplodnění. Někdy dokonce i o náhradní matce. Všem ženám, které žijí ve vztazích, kde je muž vodí za nos, bych poradila, aby poslouchaly své srdce a našly si muže, který jim jejich přání o dítěti splní – čas totiž běží rychle.“
Názor gynekoložky
? MUDr. Jana Dohnalová říká: „Žen, které z nějakých důvodů nechtějí děti, v mé ordinaci přibývá – stejně jako těch, které se marně o miminko snaží. Žijeme ve světě mnoha možností, které s sebou kromě výhod nesou i rizika – kvůli kariéře propásneme plodné období života nebo bereme od raného věku až do pětatřiceti antikoncepci a divíme se, že reprodukční systém pak nefunguje. Některé ženy otálejí a argumentují tím, že mnoho hollywoodských hereček přece úspěšně porodilo první dítě i po čtyřicítce, ale podle mých informací z vědeckých kuloárů je většina z nich z umělého oplodnění. Osobně bych doporučovala první dítě mezi pětadvacátým a třiatřicátým rokem. Po pětatřicítce plodnost rapidně klesá a po čtyřicítce už je to téměř zázrak, když se to povede přirozenou cestou...“
