Příručky o výchově můžeme mít prostudované tam a zase zpátky, můžeme je i více či méně úspěšně aplikovat v praxi, ale archetypy na nás přesto budou působit, budou nás utvářet, budou vstupovat do naší psychiky, a tím budou utvářet i naše děti a vstupovat do psychiky (nebo chcete-li do nevědomí) jejich. Archetypy obsažené ve výchově, a nejenom ve výchově, jsou potřeba, protože zajišťují, že budeme rozumět jiným generacím a jiným kulturám. I kdyby nás nepojilo nic jiného, archetypy jsou jakousi společnou řečí, které každý rozumí. Přesto je dobré proti některým bojovat.
Silný muž, křehká žena
Archetyp není sám o sobě ani dobrý, ani zlý. Záleží na tom, jak se k němu postavíme. Pokud jde o archetypy ve výchově, jedním z těch, které škodí, je archetyp za všech okolností silného muže a jemné a křehké ženy. Po celá staletí, ne-li tisíciletí, jsou takto dívky a chlapci svými rodiči vedeni a důkaz lze nalézt nejenom v pohádkách, ale v běžných životních situacích, které jsou pohádkami velmi výrazně ovlivněny. I pokrokoví rodiče, kteří si uvědomují, že zadržování emocí není zdravé pro žádnou psychiku, a tedy ani pro psychiku chlapeckou a později mužskou, a kteří neopakují známou formulku „kluci nepláčou“, jsou konfrontováni s příběhy, kde muž je zobrazován jako odvážný a statečný silák a žena jako květinka, kterou je třeba chránit. Problém podle klinického psychologa Petra Grubnera vězí v tom, že příběhy mají mnohem větší vliv, než si připouštíme, a že jsou umocněny vrozenými instinkty, které nás nutí jednat v určitých situacích určitým způsobem.
Racionálně víme, že pláč muže není žádná ostuda. Mnohé ženy mají dokonce velmi rády muže, kteří umějí dát najevo své city, jsou něžní, ovšem zároveň podvědomě touží po silákovi, který by byl schopný je popadnout do náruče a unést, kdyby to bylo potřeba. Svým způsobem na muže klademe velmi rozporuplné nároky, které je matou. Oni zase kladou rozporuplné nároky na nás. Moderní muž má rád ženy inteligentní, bystré a samostatné, které se umějí postarat samy o sebe a které nevyžadují, aby byly po celý život nošeny na rukou, ale zároveň touží po ženě, která má svůj praobraz v princezně s dlouhými vlasy, je milá, něžná a nejenom vyžaduje, ale především potřebuje ochranu a oporu, protože on tak bude moci ukázat svoji sílu. Tyto rozporuplné nároky samozřejmě nemáme pouze na své partnery, ale i na své děti.
Model matky a model otce
Čtyřiatřicetiletá Kristýna vychovává dvě děti. Šestiletého syna a pětiletou dceru. Snaží se, aby si neosvojily stereotypní uvažování typu „muž by měl budovat kariéru a starat se o rodinu finančně a žena by měla vychovávat děti a starat se, co se citů a péče týče“. Je si vědoma toho, že děti se musí vést k budoucím postojům odmalička, protože se učí nápodobou, tím, co vidí kolem sebe, a že si všechno dobře ukládají, a proto tomu se stejně smýšlejícím manželem podřídili i organizaci domácnosti. „Když chci, aby můj syn věděl, že účastnit se chodu domácnosti je normální, nesmím mu to pouze říkat. Musí to vidět doma, musí tak vidět svého otce a mě a musí se učit od nás. Přesto běžně říká, že holky jsou slabé a bačkory, líbí se mu hry na vojáky a dívky zásadně do podobné hry nebere, protože to prý není nic pro ně. Moje dcera si zase maluje rty, od dvou let si zkouší princeznovské šaty, stará se o panenky jako o miminka a hra na vojáky ji nezajímá. Možná začne, až bude chtít být v partě staršího bratra, ale v pěti letech je to typická holka. Vůbec jí neříkám, aby si hrála s panenkami, protože jsou to holčičí hry. Nikdy ode mě neslyšela, že auta jsou pro kluky. Nechávám ji, aby si sama vybrala.“
Archetyp holčičky je přesně takový, jak ho Kristýna popsala. Aniž by to holčičky někdo učil, líbí se jim dlouhé šaty, dlouhé vlasy a už v takových třech letech bývá nejoblíbenější činností většiny z nich přebalování panenek. Dokonce jim zpívají, vyprávějí pohádky a vozí je v kočárku. Dělají přesně to, co dělá většina žen, když se jim narodí dítě. Jednak to vidí u své matky, jednak u matek svých kamarádek a jednak je takový model přítomný v knihách, filmech, seriálech, dětských příbězích. Podle některých psychologů není takovéto chování pouze odkoukané, ale je instinktivní, vrozené a archetypální. Vedle typických holčiček existují typičtí chlapečkové. Zajímavé je, že většina rodičů se vyrovná mnohem lépe s tím, když si jejich malá dcerka hraje s autíčky, než když si jejich malý syn hraje s panenkami, převléká se do holčičích šatů, nebo se dokonce maluje. Pokud se tak děje, uvažují o návštěvě psychologa a snaží se zjistit, co to znamená. Dívku si s autíčky klidně hrát nechají s tím, že jí to neuškodí, ba naopak se jí to bude hodit. To je další archetyp, z něhož se špatným pochopením může velmi lehce stát škodlivý stereotyp.
Adam a Eva
Archetypy objevující se ve výchově určují i takzvané archetypální postavy – Don Quijot, Don Juan i Adam a Eva. Praobraz Evy způsobil, že ženy jsou považovány za marnivé, lstivé a vychytralé pokušitelky, zatímco muži – ti takzvaně opravdoví – jsou zásadoví a čestní. Když už opravdový muž poruší své zásady, stojí za tím vždy žena, které ho svedla ze správné cesty. Podle Petra Grubnera jde o nesprávné pochopení archetypů, za čímž ve skutečnosti stojí muži, protože muži psali dějiny a vytvářeli je k obrazu svému. „Výsledkem je, že v dnešní době tápeme v pojmech mužství a ženství. Muži se bojí, že žena ztratí své ženství, když se vyrovná muži, a ženy se zase bojí, že když se přiznají ke svému ženství, potažmo ke svým archetypálním vlastnostem, jež mají vrozené, nebudou se moci vyrovnat mužům. Nic z toho není pravda. Ženy a muži jsou z principu dvě rovnoprávné bytosti. Žena není horší proto, že se rodí ženou, a muž není lepší proto, že se rodí mužem. Že ženy nejsou méně inteligentní, bylo už mnohokrát dokázáno, a stejně bylo mnohokrát dokázáno, že nemají menší odvahu. Odvaha mužů a žen se pouze projevuje jinak, jejich způsob uvažování je rozličný, ale to ještě nestaví jedno pohlaví nad to druhé. Muž a žena nemohou být ve všech aspektech stejní. Mohou se ale ve všech aspektech doplňovat.“
