Žít až do smrti! Jak vnímají smrt děti!

Smrt. Už v okamžiku zrození je jasné, že nikdo nebudeme ušetřen. Je jen otázka, kdy na nás ukáže prst osudu... Většina lidí má přesto umírání uzamčené kdesi mezi zakázanými myšlenkami...

Někdy jsme v roli pečujícího člověka, jindy o někoho přicházíme a nakonec se staneme sami „obětí“. I když se budeme stokrát přesvědčovat, že jsme na smrt připraveni, protože je u lidí letitých či velmi nemocných přirozená, když přijde, stejně nás to většinou srazí na kolena. Bolavé srdce, slzy a jen pomalé přijímání skutečnosti.

Až do poslední chvíle

Někdy nás přepadne nepři­pravené, jindy ji vyhlížíme dlouhé měsíce. Z výpovědí těch, kteří prožili klinickou smrt a zase se vrátili zpět, vyplývá, že i když není člověk zdánlivě při životě, všechno vnímá a slyší. Máte-li tedy tu možnost, mluvte v přítomnosti umírajícího, jako by byl při vědomí. Pokud mu chcete sdělit něco důležitého, je nejvyšší čas. Nikdy není pozdě vyjádřit lásku, lítost, požádat o usmíření... Jestliže nevyužijete tento okamžik, může se stát, že již nikdy nedostanete další šanci. Určitě se však zdržte toho, něco umírajícímu vyčítat, tlačit na něj nebo se ho snažit za každou cenu držet při životě.



Je jedno, zda umírající přijímá svou smrt s klidem, nebo ne, velmi často přichází před posledním nadechnutím okamžik naprostého smíření. U někoho jej můžete postřehnout v obliče­ji, jindy si ho odcházející nechá pro sebe. Pamatuji si, jak jsem pro jinou „neodkladnou“ záležitost nenavštívila svou umírající babičku. Dva dny nato zemřela a já se nestačila rozloučit. Dodnes v sobě nesu velmi silný pocit viny. Na druhé straně je empiricky dokázané, že si většina lidí vybírá pro smrt právě okamžik samoty. Možná je pro ně lehčí odejít ze světa ve chvíli, kdy je nikdo nevidí, kdy necítí ten takřka hmatatelný smutek okolí...

Okamžiky poté...

Je přirozené, že když odejde někdo z blízkých, nastane v našich duších prázdnota. Vakuum. Jako by se zastavil čas. Najednou je všechno ostatní ne­podstatné, nezáleží na uzávěrkách vašich pracovních projektů, na ná­kupech, na vyřizování na úřadech. Všechno počká a nám jako by se zázračně ukázalo, co jediné má opravdu smysl... Nikam nespěchejte. I když bychom chtěli běh událostí zvrátit, jde o výjimečný okamžik. Můžete se v tu chvíli pomodlit nebo jen poděkovat osudu, že jste dostali příležitost se s oním člověkem potkat. Dejte prostor všem pocitům, ale myslete hlavně na dobro onoho člověka. Pokud se v posledních týdnech života trápil, je pro něj smrt vysvobozením – ano, i když tohle všechno víte, přesto zažíváte obrovskou bolest. Možná je v tom kus sobeckosti, kdo ví...

Každý prožívá události spojené s umíráním jinak. Někomu pomáhá zapojit se zase do práce, jiný toho není schopen. Pokud prožíváte zármutek společně, třeba v rodině, mohou vznikat velké paradoxy. Zatímco jeden člověk je úmrtím doslova ochromený, u druhého máte pocit, že se ho smrt vůbec nedotkla. Nedejte se oklamat prvním zdáním a hlavně nikoho neobviňujte z necitlivosti či netaktnosti. Každý bojujeme se zármutkem podle svého. Různorodost jeho projevů v těch „dělám, jako by se nic nestalo“ variantách neznamená nedostatek lásky a není projevem lhostejnosti.

Mlčeti zlato? 

Jednou z nejdůležitějších věci po smrti někoho blízkého je možnost vypovídat se. Pojmenovat pocity, myšlenky, vzpomínky. S každým rozhovorem se obvykle zmenšuje váha starostí, strachu, smutku nebo hněvu. Je dobré vědět, komu a jak moc se můžete svěřit. Pokud není ve vašem okolí nikdo, kdo by vás skutečně a s pochopením poslouchal, nebojte se obrátit na lidi ve stejné situaco nebo na odborníky. Sdílením podobných prožitků se vám určitě uleví. Po umrtí nejbližších se nám v hlavě honí tisíce otázek směřujících k budoucnosti. Nebojte se žít ze dne na den a řešit jeden úkol po druhém. Nevzdávejte se myšlenky, že zemřelý je někde blízko a drží nad vámi ochranná křídla. A hlavně, nebojte se dělat chyby.

Děti a smrt

Smrt se netýká pouze nás dospělých, ale také dětí. Pokud už jsou postaveny do situace, kdy se musí vypořádat s úmrtím někoho blízkého, měli byste být velkou oporou. Děti v tu chvíli potřebují vyprávět svůj příběh. Co se stalo, kde byly, když se o smrti dověděly, jak ji vnímaly... Jestliže jim chcete být skutečnou oporou, naslouchejte vyprávění bez hodnocení nebo dávání rad. Některé děti však raději mlčí. Může to být třeba proto, že úmyslně chrání nás dospělé před ještě větší bolestí.



I když se snažíte své dítě uchránit před vším zlým, zatajováním pravdy mu jenom ubližujete. Není nic horšího, než když se dítě dozví o úmrtí od jiných osob a nepřímo. A je jedno, zda to jsou jiní příbuzní, spolužáci nebo kamarádi. Pokud se dítě ptá, odpovídejte. Nebojte se pravdivě, ale formou, kterou pochopitelně přizpůsobíte věku dítěte, zodpo­vídat na všechny jeho otázky. Pokud se ptá, zřejmě něčemu nerozumí a potřebuje si okolnosti smrti objasnit. Malé děti určitě nepochopí výrazy typu: „odešel“ nebo „ztratili jsme“. Potřebují znát fakta a pojmenování, tak jak jsou, bez příkras a upravování. Stejně jako vy, i děti by měly dostat právo volby. Třeba v podobě přípravy pohřbu. Mohou si vybrat květiny, které chtějí položit na hrob, mohou vybrat poslední píseň. Mohou si vybrat, jestli vůbec chtějí na pohřeb jít. Svým způsobem jim to vrací jistotu a pevnou půdu pod nohama, kterou s úmrtím blízkého člověka ztratily. Určitě dodržujte zaběhnutý řád.



Po smrti nejbližších nás často přepadne chaos a nejistota a právě život v zaběhnutých kolejích nám dává šanci vypořádat se s novou situací rychleji. Děti, stejně jako i dospělí, potřebují řád i obvyklé rituály.   Nebojte se společných vzpomínek. Rozhodně není správnou cestou pálení fotografií, přecházení společně prožitých událostí a podobně. Používejte jméno zemřelé osoby. Děti se tak mohou naučit, že zemřelý člověk zůstává v našem v životě dál a že hovořit o něm není tabu. Psychologové také doporučují ponechat si po zemřelém nějaký předmět nebo jeho fotografii.



Pomozte dětem najít alespoň jedno místo, kde mohou otevřeně truchlit. Je jedno, zda to bude doma, u příbuzných nebo u kamaráda. Důležité je, aby mohly bez zábran projevit své emoce. A připravte se na to, že škála pocitů jejich pocitů může být velmi široká, od smutku, přes vztek a strach až k úlevě. Projevy zármutku bývají obzvláště u malých dětí spojené s různými tělesnými bolestmi a obtížemi. Některé děti se mohou chovat jako mladší a z jiných se mohou stát „malí dospělí“. Nedovolte jim, aby přebíraly role dospělých, a ujišťujte je, že ostatní blízcí je neopustí. 

Jak smrt vnímají děti?

Nikdy dítěti nelžete, buďte upřímní a otevření.

Pro dítě je důležité sdílení a posílení citových vztahů v rodině, tedy i sdílení bolesti a smutku. Společné vzpomínky na zemřelého, na to, co konkrétního jsme s ním prožili, jsou pro dítě zvlášť důležité.

Vytvořte dítěti atmosféru jistoty.

Uklidňujte jej, že je a zůstane v bezpečí, že je milované a že se na vás může spolehnout. Když se dítě bojí samoty, měli byste být s ním. Má-li potřebu být samo, nevnucujte se mu.

Dovolte dítěti plakat a být smutné.

Smutek si musí odžít. Ujistěte ho, že pláč je při zármutku přirozený, že se mu uleví, že i vy pláčete, protože jste smutní. Nesnažte se ho násilně rozveselovat, vozit za zábavou či dobrodružstvím. Dobře prožitý smutek je důležitým krokem při utváření osobnosti.

Připravte se na to, že dítě třeba nebude vůbec smutné, že se bude chovat „necitlivě“.

Neznamená to, že by bylo cynické nebo zlé. Je to jeho způsob, jak reagovat na smrt v rodině. Respektujte to a opakujte si, že děti truchlí jinak než dospělí. Jinak také truchlí dítě čtyřleté a jinak dospívající. V obou případech se může stát, že se dítě dočasně stane „mladším“. Nelekejte se toho, že je plačtivé nebo se chce mazlit a chovat. Respektujte to jako jednu z jeho cest.