Ve známém filmu Scény z manželského života rozkreslil režisér Ingmar Bergman zajímavou situaci: partneři po mnoha letech trápení pochopili, že z nich budou lepší milenci než manželé. Jejich vztah na mnoho let „vyčpěl“ a po rozvodu si každý našel nového partnera. Po několika letech se k sobě vrátili jako milenci – ve vztahu, který byl mnohem plnější než kdykoli předtím.
Příliš intenzivní?
Žít s někým každý den, roky a roky může vést k odporu, nudě, nenávisti. Je vám příliš blízko na to, abyste ho mohla mít ráda. Dostáváte z něj příliš, víc, než chcete či můžete strávit. Věci, které na tomto člověku zblízka uvidíte, budou příliš těžké, temné, nepříjemné na to, abyste ještě dokázala vidět to, co vám je milé, inspirující, příjemné. Utopíte se v přílišné blízkosti.
Je to podobné jako s čokoládou. Kilogram denně vám ji dokonale zhnusí, pár bonbónů týdně vám umožní náležitě docenit její úchvatnou chuť.
Člověk, se kterým můžete dlouhodobě žít a trávit čas, vám musí být jako chléb. Snesete ho denně, vlastně ho denně chcete, a po každé si ho dáte ráda. Ne všechny „chlebové“ vztahy se ale pečou stejně. Představte si, že na svůj chléb zaděláte, rozhnětete ho, odložíte ho nakynout a mnoho let ho necháte stát, možná na něj i zapomenete. Abyste se k němu znovu vrátila. Jak se peče vztah, který byl oživen po pěti, deseti, patnácti letech? Jaké to je vrátit se k člověku, kterého tak intimně znáte, ale zároveň o něm vlastně mnoho nevíte?
Stále dokola?
Ve vztazích oživených po mnoha letech velmi záleží na tom, jak probíhalo soužití původní, jak a proč se partneři rozešli a kam se za tu dobu vyvinuli. Velmi často za sebou mají takoví lidé soužití typu Nemůžu žít s tebou, ani bez tebe. Z pohledu jejich blízkých tyto vztahy vypadají tak, že se partneři neustále trápí, jeden na druhého nadává, ale přes neustávající rady okolí spolu zůstávají. Až to nakonec přátelé vzdají, milostné drama začnou vidět jako soap operu naživo, chvíli se jí baví, a když je začne nudit, prostě ji vypnou.
Tyto táhnoucí se vztahy v sobě často mají přes zřejmou patologii i určitou šťávu. Lidé v nich často uvíznou proto, že jsou energeticky a pocitově někde napůl, tedy napůl temné a napůl úchvatně světlé. Ani temná, tedy nepříjemná, ani světlá, tedy příjemná stránka nejsou dostatečně převládající, aby jednoznačně rozhodly, zda odejít, či zůstat. Většinou to za tyto partnery rozlouskne život sám a okolnosti se poskládají buď tak, že spolu zůstanou a dotrápí se do lhostejného, smířeného nebo dokonce i uctivého stáří (úctu k sobě cítí pak za to, že to navzájem vydrželi), a nebo se rozejdou. Každý z nich pak žije své jiné stránky.
Pokud se vydají směry, jež v soužití byly vzájemně odpudivé, je to, jakoby se posílila „temná“ stránka tohoto partnerství a jejich cesty už se většinou nesetkají. Snad nejhorší varianta je, když k žádnému vývoji nedojde a tito lidé se pak k sobě neustále vracejí ve stále patologičtější verzi svého vzájemného uvěznění ve fázi Ani s tebou, ani bez tebe. Někdy se však tito lidé bezděky vydají každý zvlášť směry, které podporují „světlé“ stránky jejich předešlého soužití. Pokud se tito lidé setkají po mnoha letech, kdy světlé stránky měly čas dozrát, rozvinout se a posílit a zatěžkávající stránky odpadnout, oslabit či se vyvinout v něco jiného, jejich setkání může působit jako rozbuška toho nejlepšího, co je k sobě kdy táhlo.
Nutno dodat, že v tomto kontextu jsou „světlé“ a „temné“ čistě relativní pojmy a vztahují se na blízkost právě a jen těchto dvou lidí. Co se s jedním člověkem může jevit jako vaše temná stránka, s jiným člověkem může být naopak prospěšnou a blahodárnou částí... Tato dynamika funguje u obnovených vztahů téměř vždy, i když se pár jeví klidně, tiše, bez velkého vnějšího vzrušení se rozejde a znovu sejde. Nemluvíme zde o návratech z nudy nebo proto, že ani jeden z partnerů „nesehnal“ nikoho lepšího. Mluvíme zde o „osudových“ dramatech, o příbězích, o nichž stojí za to psát knihy a točit filmy.
Plus a minus
Obrovskou výhodou takového setkání je, že se tak dobře znáte. Obrovskou nevýhodou takového setkání je... že se tak dobře znáte. V každém novém vztahu je potřeba odkládat předsudky, které si neseme ze vztahů předešlých. Nezatěžovat současného partnera strachy a hněvy, ale ani očekáváními, které v nás vyvolával partner minulý. Jenže to je právě ta otázka: je obnovený vztah nový? Stojí před vámi jiný člověk než tenkrát? Nějak jistě ano. Nějak jistě ne.
To stejné je samozřejmě i velkou výhodou: obnovený vztah může tak trochu přeskočit fázi předvádění čistého prádla a schovávání špinavého. Může velmi rychle vstoupit do hlubin takové intimity a přátelství, o které se vám v jiných soužitích nemůže zdát celé roky. Máte ale o takové hlubiny zájem? Přestože všem by se nám asi líbilo žít s někým v takové blízkosti, že ho dokážeme obejmout a nechat se jím obejmout celí, ne všichni jsme ochotni absolvovat cestu, která k takovému přijetí a objetí vede.
Nažraný vlk a celá koza
Obnovené vztahy mohou vést k těm nejkrásnějším soužitím. Mívají příchuť osudovosti, neochvějné přitažlivosti a často vyvolávají i v okolí pocit vzájemného pouta, které čas ani vzdálenost nedokázaly roztrhnout. Partnery však čeká zajímavý „úkol“ – nastavit své soužití tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Nažraným vlkem a celou kozou je v tomto případě míněno takové nastavení, kdy plně využijí základny vzájemného poznání a předešlé blízkosti, kterou jejich vztah již má, ale zároveň jeden druhého dokážou vidět jako nového člověka. Bývá to náročnější proces, než by se zdálo, protože nikdo z nás nemůže plně kontrolovat hranice svých představ a očekávání, které na druhé navalujeme.
Konečně, něco podobného musíme dělat v každém soužití: prohlubovat blízkost, známost a intimitu, ale zároveň dávat druhému prostor pro jeho tajemství a vývoj. Vztahy obnovené po mnoha letech mají tu výhodu, že tento důležitý rozměr soužití vidí „ve velkém“ a tedy pod mikroskopem. Nemohou utéct faktu, že se zároveň dobře známe, stejně jako o sobě téměř nic nevíme.
Proto pak takové vztahy, když se povedou, inspirují ostatní vzájemným respektem, tolerancí, pochopením a dokonce i pevnou láskou. Lidé, kteří se k sobě vrátili po mnoha letech, totiž vědí, že jejich láska opravdu překonala sedmero řek a sedmero moří. Jakoby stále byli spolu i v době oddělení a každý z nich se vrátil bohatší o velký kus příběhu. Takovým tichým, tajemným způsobem si pak jeden druhého mohou vlastně cenit ještě jinak než ti, kteří spolu „vydrželi“ celý život, neboť tím, že se k sobě vrátili, spolu „vydrželi“, i když spolu nebyli.
Otestujte se!
Říkáte si, že zrovna vy nikdy nevstoupíte podruhé do stejné řeky? Ale co když k tomu máte nakročeno? Vyprávěla jste během posledních měsíců některou z historek týkajících se bývalého milence? Přemýšlela jste v poslední době, proč jste se vůbec rozešli? Víte, s kým teď žije? Máte občas nutkání připomenout se mu? Přejete si někdy jen tak náhodou ho potkat? Pokud jste nejednou odpověděla Ano, je pravděpodobné, že se v budoucnu přesvědčíte o tom, že stará láska nerezaví...
